Co se stane když neudělám přijímačky?

Co se stane, když… když to prostě nedám? Ty přijímačky, víte? To mi leží v žaludku už týdny. Představuju si to pořád dokola – propadnu se skrz zem, když mi v ruce skončí ta obálka s nepříjemnou zprávou. A co pak?

Nepřijetí na tu školu, o které jsem snila… no, to by byl fakt mazec. Víte, co? Hlavně by to bolelo. Jako fakt. Myslím, že bych brečela, asi i dlouho. A pak? Pak by se muselo něco řešit. Hledat alternativu. To už jsem slyšela. Nějaké volné kapacity prý jsou, na krajském úřadě. To mi říkala teta Alena, její dcera se taky jednou nedostala na vysněnou školu. Takže vím, že tam něco takového je, jo? Ale ten krajský úřad… to zní tak… úřednicky, ne? A co když tam není nic? Co když se mi tam jenom budou smát do tváře?

Sedm dní prý rozhodnutí, co? Sedm dlouhých dnů čekání… To je věčnost! Sedm dnů plných nervů a spekulací. Sedm dnů, během kterých si budu říkat, jestli jsem se dost dobře připravila, jestli jsem tam ten příklad z matematiky řešila správně, nebo jestli mi jenom nejde štěstí. Možná, kdybych si dala víc záležet s tím učením… ale zase na druhou stranu, tolik jsem se učila, co jsem jen mohla! A co kdybych si dala menší tlak, tak možná bych se učila efektivněji… Ach jo, už zase přemýšlím nad tím, co kdyby…

No, ale fakt. Co kdyby? Musím se připravit i na to nejhorší. A začít hledat ty alternativy, ne? Ten krajský úřad… zkusím se tam zeptat. I když se mi tam nechce. Víte, jak je to nepříjemné, ptát se na něco, co by se nemělo stát. Ale… co jiného mi zbývá? Prostě se musím poprat s tím, co přijde. Ať už to bude cokoli.