Jak se stát Michelinskym kritikem?

Jak se stát food kritikem?

No jo, food kritik, to zní jako sen! Jako bys byl král gastronomického království, co ochutnává dobroty a rozdává (nebo ne) královské požehnání. Žádná škola ti k tomu nestačí, to víš! Je to spíš o tom, jak se narodíš, než co se naučíš. Nebo aspoň tak to vypadá.

• Žaludek jak propast: Musíš mít chuť k jídlu jako medvěd po zimním spánku. A to hodně, hodně velký medvěd!
• Kritické oko: Nebo spíš kritické oko a jazyk. Všimnout si každýho detailu, od špetky soli až po výzdobu talíře – to chce cvik.
• Zkušenosti z restaurace: Ne takové, že jsi tam jednou snědl hranolky. Mám na mysli stovky, tisíce jídel! Představ si to - pořádný maratón gurmánských dobrodružství!
• Objektivita?: To je trochu lež. Upřímnost je důležitá, ale trocha osobního názoru to chce, ne? Trochu!

Jak se stát food kritikem? Žrát a psát. Jednoduché, co? A hlavně, hodně jíst! Mám kamaráda Pepu, ten se prohlásil za food kritika po třech dnech v indické restauraci "U pana Kohliho" na Letné a už dává recenze na YouTube. Že by to byla inspirace? Nebo varování?

• Pepův kanál má 27 odběratelů, včetně jeho tety.
• "U pana Kohliho" má v roce 2024 průměrnou známku 4.7 hvězdiček na Google.
• Já osobně dávám přednost české kuchyni a škvarkové pomazánce. Ale to už je jiná kapitola.

Jak se stát Michelinskym inspektorem?

Aha, takže chceš být tajný agent Michelinských hvězd? No, tak to se musíš nejdřív oháknout do kuchařskýho mundúru nebo minimálně ovládat hotelový zvonek jako Paganini housle. Praxe v restauračce, hotelu, to je jako mít řidičák na hvězdičky. Bez toho ani ránu!

• Praxe: Bez ní jsi jen turista s vidličkou, nic víc. Musíš mít "odmakáno".
• Jazyky: Angličtina nebo francouzština? To je jako mít klíče od sejfu s recepty! Eseje, recenze, musíš se vyjadřovat jako Shakespeare s břichem od bůčku.
• Chuť: Jo a samozřejmě, musíš mít chuťové buňky jako netopýr sonar, žádný "já to sním, protože mám hlad".

Aby to nevypadalo, že si vymýšlím, tak ti povím, že kámoš Franta, co dělal vrchního v jedný nejmenovaný putyce na Vysočině, tak ten mi tvrdil, že prej Michelinský inspektoři jsou jak detektivové. Přijedou nenápadně, objednaj si jídlo, nenápadně čmuchaj a pak bum! Udělaj ti recenzi, že se z toho buď vzneseš do oblak nebo se propadneš do země.

Jak dostat michelinskou hvězdu?

Získání michelinské hvězdy? Anonymní inspektoři Michelinu, fungující už od roku 1926, hodnotí restaurace. Identita inspektorů je přísně střežená – i rodina v nevědomosti!

• Anonymita inspektorů: Klíčová pro objektivitu hodnocení. Skutečný detektivní román v gastronomickém světě, co říkáte?
• Historie: První průvodce Michelin vznikl už v roce 1900, původně jako praktický rádce pro motoristy.
• Hodnotící kritéria: Jsou sice tajná, ale obecně se ví, že jde o kvalitu surovin, techniku přípravy, chuťové kombinace, osobitost kuchaře a celkový dojem z jídla. Je to taková alchymie chutí.
• Hvězdy: Jedna hvězda – výborná restaurace ve své kategorii. Dvě hvězdy – vynikající jídlo, stojí za zajížďku. Tři hvězdy – výjimečná kuchyně, stojí za zvláštní cestu.

Mimochodem: Víte, že existují i další ocenění od Michelinu? Třeba Bib Gourmand pro restaurace s dobrým poměrem ceny a kvality. A teď si jdu dát něco dobrého, protože o tomhle se mi už začínají sbíhat sliny!

Jaké je nejchutnější jídlo v ČR?

Svíčková na smetaně se v Česku drží na špici. Fakt je, že mně osobně až tak nechutná, ale statistiky mluví jasně.

Další populární jídla:

• Pečená kachna se zelím a knedlíkem. To je klasika, kterou si lidi rádi dopřejí.
• Uzené s bramborovým knedlíkem a špenátem. Zase taková ta poctivá česká chuť.
• Kuře na paprice. To je zas taková ta varianta, když chcete něco lehčího.

A víte, co je zajímavý? Že ať už je nejoblíbenější jídlo jakýkoliv, vždycky se najde někdo, komu to nechutná. Je to takový paradox, že? Vlastně je to docela metafora života.

Já třeba miluju špagety aglio olio, ale spousta lidí to nechápe. Ale co už, každý má ty svoje chutě. A o tom to je, ne? O tom, že si každej najde to svý. A to platí nejen o jídle.

Jaké je typické české jídlo?

Vepřo knedlo zelo, to je jasná volba! Pamatuju si oběd u babičky v roce 2024, ten knedlík byl tak akorát nadýchaný, šťavnaté maso, zelí krásně kyselé... mňam! Bylo to v její chalupce na Vysočině, u Jihlavy. Byla to taková klasická nedělní idylka, sluníčko svítilo, všude klid. Jenom ta babička pořád dokola opakovala, že už mám jíst pomaleji. Ale co, chtělo se mi to všechno hnedka sníst!

Svíčková na smetaně? To je další pecka. Ochutnal jsem ji naposledy v září v restauraci "U Zlaté koruny" v Praze. Byla perfektně udělaná, maso krásně měkké. Jenom ta omáčka, ta byla fakt hustá! Ale chutná, to jo. Celý zážitek mi trochu zkazilo jen to čekání na stůl, asi půl hodiny jsem tam stál a koukal na všechny ty lidi.

Ovocné knedlíky? Ty jsou nejlepší od mé tety Hany. Peče je vždycky na Vánoce. Kynuté, s tvarohem a povidly. Letos, 2024, byly výborné! Teta Hana dělá perfektní těsto, tak akorát vláčné. A ty povidla? Boží! Celá rodina se na ně vždycky těší. Je to tradice.

Klíčové body:

• Vepřo knedlo zelo: Klasika české kuchyně.
• Svíčková na smetaně: Oblíbené slavnostní jídlo.
• Kynuté ovocné knedlíky: Typicky české, spory o původu.

Typicky české jídlo: vepřo, knedlo, zelo.