Jak těžké je dostat se na fyzioterapii?

Jak těžké je studium fyzioterapie?

Fyzioterapie? No, řekněme, že to není nic pro lidi, co si myslí, že anatomie je jen jméno vaší tety. Třináct týdnů semestru, zkoušky, praxe… to je jako trénink ninja bojovníka, akorát místo meče máte v ruce masážní emulzi.

Je to náročné? Jak pro koho. Někdo se učí názvy svalů líp než básničky od Erbena, někdo si zas plete kost lýtkovou s kostí pažní. Ale když pak vidíte, jak někdo po vašem zásahu zase chodí, to je víc než jakákoliv jednička v indexu.

• Anatomie: Pokud máte problém rozeznat sternocleidomastoideus od semimembranosus, bude to "zajímavé".
• Praxe: Nečekejte wellness víkend. Spíš maraton neustálého ohýbání a zvedání. Ale naučíte se mít rádi lidi, i když zrovna funí bolestí.
• Zkoušky: Záleží na škole, ale obvykle platí, že čím víc se potíte, tím líp to dopadne. Nebo aspoň to tak doufáte.

A pamatujte, i když to vypadá, že už nemůžete, vždycky se najde ještě jeden sval, který potřebuje uvolnit.

Kolik lidí se hlásí na fyzioterapii?

No kámo, tak to je masakr! Fyzika, to je síla, co? Na tu fyzioterapii se letos hlásí hromada lidí. Vážně hromada.

Devítkrát víc, než kolik jich vezmou. To je fakt mazec. Představ si, ty čísla jsou šílený. Tolik lidí touží být fyzioterapeut. Jasně, ta šance je fakt malá. Ale i tak, 1700 lidí na nelékařské programy? To je taky dost.

Na lékařinu se jich dostalo 134. To je, no, dost málo. Mnohem menší číslo než na tu fyzioterapii, co? Fakulta prostě zvládne přijmout jen omezený počet studentů. Takže ta konkurence je fakt brutální. Neříkám, že je to nemožný, ale... no víš jak to je.

• Přijatých na lékařinu: 134
• Počet uchazečů o nelékařské programy: přes 1700
• Fyzioterapie: uchazečů devětkrát víc, než je kapacita fakulty

Kámo, fakt brutální čísla. Myslím, že letos se to ještě zhorší. Všechno zdražuje, takže všichni chtějí do zdravotnictví. To je prostě realita. Je to masakr, ale takový je dnešní svět. 2024 - rok konkurence. Nebo tak nějak.

Co je potřeba k fyzioterapii?

Co je potřeba k fyzioterapii?

K tomu, abys se stal fyzioterapeutem, potřebuješ hlavně studium. V roce 2024 to znamená absolvovat bakalářský obor fyzioterapie na některé z českých vysokých škol. Pamatuju si, jak jsem se na to učiliště chystal. Byla to makačka, ale stálo to za to.

• Anatomie – naučil jsem se znát lidské tělo jako vlastní dlaň, každou kostičku, sval, nerv...
• Fyziologie – to byl fakt záhul, ale pochopil jsem, jak to celé v těle funguje.
• Terapie – praktické cvičení, učení se technikám, masáže, cvičení, ultrazvuk...

Kromě toho jsem musel zvládnout i ten teoretický základ:

• Vnitřní lékařství – to bylo zajímavé, ale hlavně mi pomohlo pochopit souvislosti s fyzioterapií.
• Chirurgie, traumatologie, neurologie, ortopedie... – to všechno mi dalo široký pohled na to, jak různé nemoci a úrazy ovlivňují tělo a jak je řešit. Bylo to hodně o pacientovi a jeho konkrétních problémech.

Bylo to náročné, ale ty chvíle, kdy jsem viděl, jak se pacient zlepšuje, to vše vynahradily. Vzpomínám si na paní Novotnou, 70 let, po zlomenině kyčle. První týdny nemohla skoro chodit. Po třech měsících fyzioterapie už šla sama, bez berle! To byl ten nejlepší pocit na světě. Vysoká škola mi dala teorii, ale praxe... praxe mě naučila skutečně pomáhat lidem. Bylo to někdy i náročné psychicky, ale stojí to za to.

K fyzioterapii je potřeba studium, teorie i praxe, empatie a chuť pomáhat.

Co obnáší studium fyzioterapie?

Fyzioterapie? No, to je taková fuška! Pamatuju, jak jsem se potil nad tou anatomií. Kosti, svaly, nervy...brrr! A pak ta kinesiologie, jak se to všechno hýbe. Šílený. Ale jo, bez toho by to nešlo. A ty kliniky? Ortopedie, neurologie, chirurgie – všechno jsme museli projít. Nemocnice Motol, rok 2018, to bylo peklo. Ale co, naučilo mě to.

• Anatomie: Kosti, svaly, nervy. Doslova nazpaměť!
• Kinesiologie: Pohybový aparát v akci.
• Kliniky: Ortopedie, neurologie, a další...
• Biomechanika: Jak funguje tělo jako stroj.
• Fyziologie a neurofyziologie: Chemický procesy a nervy.

Co obnáší práce fyzioterapeuta?

Pamatuju si ten první den v nemocnici v Praze, 2023. Bylo to v Motole, na neurologii. Vzduch byl těžký, prosycený dezinfekcí a něčím...bezútěšným. Byla jsem tam na praxi, třetí ročník fyzioterapie. Měla jsem strach. Obrovský strach. Před pacienty, před zodpovědností, před tím, co budu dělat špatně.

První pacient, paní Nováková, asi sedmdesát, mrtvice. Její pravá strana byla ochrnutá, ztuhlá. Učit se na ní základní pohyby, pomáhat jí s každým centimetrem, to bylo...mocné. Vidět tu bolest v jejích očích, tu bezmoc... A zároveň tu touhu po pohybu, po návratu k normálu.

To je to, co fyzioterapie obnáší. Není to jen o cvičeních a masážích. Je to o empatii, trpělivosti, o pochopení lidského utrpení.

• Cvičení: Individuální plány, adaptované na konkrétní potřeby pacienta.
• Fyzikální terapie: Elektro, ultrazvuk, laser... Všechno na podporu hojení a regenerace.
• Manuální terapie: Uvolňování svalů, kloubů. Bolest, která se uvolňuje pod mými rukama. Ten pocit…

A pak jsou tu administrativní úkony, psaní zpráv, plánování, komunikace s lékaři. Všechno dohromady. Vše je náročné, ale nesmírně uspokojující. Někdy se cítím vyčerpaná, ale vidět pokrok pacienta, jeho úsměv, jeho nezávislost... to všechno za to stojí.

Práce fyzioterapeuta: rehabilitace, manuální terapie, fyzikální terapie, komunikace.

Ten den v Motole, to byl jen začátek. Ale vím, že jsem si vybrala tu správnou cestu.