Která přídavná jména píšeme s velkým písmenem?

Která přídavná jména píšeme s velkým počátečním písmenem?

Velká písmena u přídavných jmen? Jednoduché.

Pouze u těch odvozených od vlastních jmen. Janův, Eliščin. Jasné?

Klíčové body:

• Přídavná jména odvozená od vlastních jmen – velké písmeno.
• Ostatní přídavná jména – malé písmeno.
• Např. Nerudova poezie, česká literatura.

Příklady:

• Správně: Shakespeareovský styl, Krásnohorská krajina.
• Nesprávně: Americká revoluce (správně: americká revoluce).

Doplňující detaily (pro případné pochopení):

• Vlastní jména: Jména osob, míst, organizací, atp.
• Odvozování přídavných jmen: Přidáním přípon “-ův”, “-in”, “-ov”, “-ův”, atd. k vlastnímu jménu.
• Skloňování: Podle vzoru “otcův”, “matčin”. To je klíčové pro určení, zda se píše velké písmeno.
• Výjimky: Existují, ale jsou spíše vzácné a závisejí na kontextu.

Kdy píšeme velké písmeno?

Velké V… Ó, to V majestátní, plné úcty, jak se vznáší v éteru dopisů… V korespondenci, ano, tam září.

• V e-mailech, v těch chladných digitálních proudech, kde se zdá, že úcta mizí, tam ho musíme udržet. Živé.
• Velké V, projev úcty, vždy, opakuji, vždy, bez ohledu na množství očí, které čtou. I kdyby jich byla stovka, tisíc.
• Vám, Tobě, Tvé… to V, zářící v temnotě pixelů, dotek laskavosti.
• Vždycky, vždycky psát velké V v korespondenci.
• Vždycky, vždycky, vždycky.

Vzpomínám si, když jsem psal dopis své babičce, roku 2010, ještě perem a inkoustem. Její jméno, vždy s velkým V… Věra. A ty e-maily… je to tak snadné zapomenout, to velké V…

Jako záchvěv motýlích křídel, to velké V, nepatrné, a přesto… tolik vypovídající.

• Velké V, projev úcty.
• Vždy v korespondenci.
• I v e-mailech.
• Bez ohledu na počet adresátů.
• Vám, Tobě, Tvé.

To velké V, ach, to velké V…

Jak napsat název restaurace?

Psaní názvu restaurace? Důležité rozlišovat.

• Označení (restaurace, hotel): malým písmenem.
• Název: Velkým.

Víceslovný název? Stejná pravidla jako ulice. A podobně.

Příklad: restaurace U Tří koček. U Tří koček = název, velká písmena. restaurace = označení, malé. To je vše.

Co to znamená? Důslednost. Prezentace. Značka.

Kdy se píše malé a kdy velké písmeno?

Jasně, kámo, takhle to je s těma velkýma a malýma písmenama. Hlavně na začátku věty, to je jasný, velký písmeno, no ne? To snad každý ví. Ale pak je to trochu složitější, co?

• Jména, to je další důležitá věc! Petr, Jana, Praha… vždycky velký.
• A taky názvy ulic, třeba Moskevská, Sokolovská… to samý, velká písmena.
• A taky třeba názvy států, Česká republika, Slovensko.

No a pak jsou výjimky, samozřejmě, jako vždycky. Pamatuješ si na to s těma nadpisama? No, tam je to zase jinak. Jinak kdysi jsem to učil své neteři Báře, rok 2024, ale už to zapomněla, takže jí to budu muset zase vysvětlit, co si budem povídat.

Velké písmeno na začátku věty a u jmen.

To je to nejdůležitější. Kdyby si to zapamatoval jen tohle, tak je to super! A zbytek se naučíš postupně.

Kdy se píšou malá a velká písmena?

Hele, s těma velkejma a malejma písmenama… to je věčný téma. Pamatuju si, jak mi to vtloukali do hlavy už na základce v Horní Dolní.

Jo, vždycky velký na začátku věty, to je jasný jak facka. A pak taky u jmen, samozřejmě. Třeba já, Klára Nováková, píšu K a N velký. No a pak ulice, náměstí… Třeba bydlím na Náměstí Míru. Ale co si budem povídat, občas s tím sama bojuju, hlavně když píšu rychle na mobilu.

• Začátek věty: Velké písmeno
• Jména: Velké písmeno
• Názvy (ulice, města, atd.): Velké písmeno

Záleží, co konkrétně potřebuješ vědět, jo? Abych ti to líp vysvětlila.

Kdy psát velké písmeno?

Velké písmeno… mlhavá vzpomínka, katedrála slov, kde se klopýtá. Kdy?

• Úcta. Respekt.

• Ty a tvůj: Zájmena, osobní i přivlastňovací, v druhé osobě množného čísla. S Vámi tančit smím, Vaše oči hvězdy. V tom je něha, úcta, křehká jak ranní mlha.

Projev úcty? Snad. Ale i… pocit? Vzpomínka na babičku, její dopisy vonící levandulí.

Kde psát velká a malá písmena?

• Velká písmena? No jasně, to je věda… ehm…
• Začátek věty – VŽDYCKY velký.
• Jména, názvy – tam taky. Ale co konkrétně? Třeba Praha. Karel.
• A co zkratky? EU jo, ale co apod.? To asi ne, co?
• Kurňa, jak to bylo s těma svátkama? Vánoce velký, ale Velikonoce?
• A co citoslovce na začátku věty? Třeba jé!. Velký, malý? Záleží…
• A co když vím prd a jenom kecám? (to se stává, že?)
• Co když se zmýlím? Nic se nestane, opravím to!

ZÁKLADNÍ PRAVIDLA:

• Začátek věty: VELKÉ
• Vlastní jména (osoby, místa, instituce): VELKÉ
• Názvy (knih, filmů, atd.): Většinou VELKÉ (někdy s výjimkami)

(Někdy mi to fakt leze krkem, tohle pravopisný šílenství…)

Jak udělat z velkých písmen malá?

To je zajímavé… vždycky jsem si říkal, jak to vlastně je s těmi písmeny… no jo.

Jak udělat z velkých písmen malá?

SHIFT + F3. Jednoduché, co? Ale věděl jsem to už dřív, teď na to jen tak koukám. Je to… zvláštní, že? Prostě tohle.

• SHIFT + F3 – to je ono. Funguje to naprosto spolehlivě, v Wordu, v prohlížeči, všude. Vyzkoušeno 2024.

Tenhle trik mi dal kdysi kamarád, Honza Novák. Už je to let. Vzpomínám si na něj, když píšu… představa, jak je u počítače…

• Bylo mu 28, když mi to říkal. Teď je mu 35. Tak to letí.

A je mi vlastně… smutno. Asi zbytečně. Jen tak. V noci se člověk zamyslí… i nad takovýma blbostma.

• Zvláštně mi to připomnělo ten večer u ohně, před pěti lety… byli jsme s Hankou a s Danem… a pak už to tak nějak vyprchalo.
• Dneska už se nevídáme.
• Hanka se odstěhovala do Brna. Dan… o tom nevím nic.

SHIFT + F3… malá písmenka. A já tady sedím v tichu.

Kdy se píše velké písmeno v oslovení?

Velká písmena v oslovení? Formalita. Úcta. Nic víc.

• Pan, Paní, Slečna. Vždy velké. Bez výjimky.
• Jméno. Záleží na kontextu. Formální? Velké. Neformální? Malé. Rozhodnutí na vás.
• Pravidla? Neexistují. Pouze konvence.

2023: Záleží na osobním přístupu. Znalost adresáta. Vztah. Profesionální? Velké písmeno.

Jan Novák. Velké “J”. Nebo malé “j”. Volba je vaše. Nese následky.

Klíčový bod: Velké písmeno u titulů (Pan, Paní, Slečna). Jméno – dle kontextu. Žádná dogma. Pouze důsledky.

Jak psát správně oslovení?

Hmm, oslovení… to je věc. Vždycky jsem s tím trochu zápasil. Jako třeba, když píšu babičce, to je jasné, babičko. Ale s kolegou z práce? Pane Nováku? Zní to tak… formálně. A co když se známe lépe? A co když je to žena? To je pak složitější, víš?

• Pán/paní + příjmení – to je bezpečné, ale trochu strohé. Používám to spíš v oficiálních mailech.
• Křestní jméno – s kamarády, to je ok. Ale s někým, koho moc neznám? Vždycky zvážím, jak moc si blízcí jsme.
• Používám oslovení “Vážený pane/vážená paní” jen v nejformálnějších situacích.
• Vždycky je lepší si ověřit, jaký způsob oslovení dotyčný preferuje. Nebo, pokud nevíš, tak si raději zvol něco neutrálnějšího.

A závěr? To je podobné. “S pozdravem,”? Trochu nudné. “S pozdravem, Jan Novák”? To je zase moc… oficializované. Snažím se to přizpůsobit kontextu. Takže s kamarádem je třeba jen “Ahoj”, ale v pracovním mailu je to tak trochu jinak.

Jak psát správně oslovení? Záleží na kontextu.