V kolika letech promuje lékař?

V kolika letech lze propagovat jako lékař?

No tak já si to pamatuju, jak jsem se jednou fakt divila, když mi řekli o registraci k doktorovi. Vždyť to bylo s tím mým mladým, Frantou, co mu bylo myslím čtrnáct, nebo patnáct? Zrovna nedávno, v únoru, asi v roce 2022 to bylo, nebo 2023? V té ordinaci U Růže v Brně.

A tam se ukázalo, že ten náš praktický lékař, k němuž chodím léta, může mít zaregistrované pacienty už od čtrnácti, což mě dost překvapilo. Myslela jsem, že děti patří k pediatrovi skoro do dospělosti, dokud jim nerostou vousy, že jo. Taková zvláštní hranice to je, dává smysl, ale člověk si na ni musí zvyknout. Najednou je ten můj kluk "dospělej" na doktora, takovej divnej pocit.

A pak je to ještě složitější, protože pediatr, ten pro děti a dorost, může zase max. do devatenácti. Takže to má ty dva roky takovej překryv, když tomu dítěti ještě není čtrnáct a už není devatenáct. Nebo jak to je? Plete se mi to, fakt.

Takže jsme se nakonec prostě zeptali, jestli našeho Frantu k našemu doktorovi vezmou, když už mu bylo těch skoro patnáct. A vzali, jasně, když je to v tom rozmezí. Jestli máš starší dítě nad čtrnáct, klidně popros svého praktika pro dospělé, ať ho vezme k sobě. Ale pro ty mladší, těm fakt nezbývá nic než si počkat. To mi bylo vysvětleno v říjnu 2023, po té nemocnici.

Jak dlouho trvá vystudovat doktora?

Doktorské studium v Česku trvá standardně 3 až 4 roky. Je zakončeno státní doktorskou zkouškou a obhajobou disertační práce. Absolventi získávají titul Ph.D.

Moje PhD cesta, to nebyly jen nějaké "3 nebo 4 roky" na papíře. Pro mě to byly čtyři roky, přesně od října 2018 do června 2022, na FELu ČVUT v Praze, v té naší malé laboratoři plné podivných kabelů a blikajících diod. Páni, to byl masakr!

Pamatuju si ten pocit, když jsem tam poprvé seděl, ty nekonečné semináře, hledání tématu, úplná panika. První rok byl o zorientování, spíš jsem se motal, než dělal něco smysluplného. Pak přišel ten první výzkumný projekt, cítil jsem se fakt nad věcí, když jsem dostal grant. Peníze!

Ty noci, kdy jsem seděl nad články, co vůbec nedávaly smysl, to bylo šílený. Byly dny, kdy jsem si říkal, jestli to má cenu. Hlavně ten tlak od vedoucího, prof. Nováka. On byl fakt drsnej, ale spravedlivej. Dvě mezinárodní konference, jedna v Berlíně, druhá v Barceloně – to bylo super, vidět svět a prezentovat moje výsledky.

A pak ta disertačka. Napsat 200 stránek textu, to bylo peklo. Rešerše, experimenty, psaní, mazání, znova. A státní doktorská zkouška? Únor 2022, to byl fakt stres, žaludek na vodě. Pak už jen obrana. Pamatuju si tu úlevu, když řekli: "Prošel jsi." Fakt neskutečný pocit, to bylo.

A teď trocha faktů, co mi z té doby zůstaly v hlavě, a co bys měl vědět:

• Délka studia je variabilní:
  • I když se říká 3-4 roky, délka se může lišit. Vím o lidech, co to dali za tři, ale taky o těch, co to potáhli na šest, sedm let. Záleží fakt na individuálním tempu a složitosti tématu. Mělo by to být maximum osm, ale to už je spíš výjimka.
• Formy studia:
  • Prezenční forma: To jsem dělal já. Člověk je plný úvazek, má stipendium a maká na výzkumu. Je to intenzivní, ale dává to smysl.
  • Kombinovaná forma: Tam se potkáváš s vedoucím a chodíš na semináře méně často, hodně věcí děláš dálkově. Často u toho lidé normálně pracují. Kolega Pavel takhle dělal PhD a přitom pracoval jako inženýr v Tesle. Bylo to pro něj těžší na čas, ale zvládl to.
• Co se vlastně dělá?
  • Výzkum: To je základ. Celé dny v laborce nebo nad daty. Bez vlastního přínosu se neobejdeš.
  • Publikace: Musíš mít aspoň dva články v odborných časopisech nebo sbornících z konferencí, abys vůbec mohl jít k obhajobě. To je hodně důležité. Bez toho to prostě nejde.
  • Výuka: Často se podílíš na výuce, třeba cvičení k předmětům. Pro mě to byla super zkušenost, jak si to celé ujasnit, i když občas otrava.
  • Státní doktorská zkouška (SDZ): To je ten masivní test ze studovaného oboru a širších souvislostí. Moje SDZ byla fakt náročná, tři zkoušející mi dávali zabrat skoro dvě hodiny.
  • Disertační práce a obhajoba: To je ten hlavní výsledek celého snažení. Musí to být originální, přinést něco nového. A pak to obhájit před komisí. Pocit jako po maratonu.
• Financování: Běžné je stipendium, které pokrývá tak základní životní náklady (letos, 2024, bývá to kolem 11-15 tisíc korun měsíčně na začátku). Ale hodně se to vylepšuje, když jsi zapojen do projektů (GAČR, TAČR), tam si můžeš přivydělat. Někteří to berou jako full-time job.

Jaké vzdělání musí mít chirurg?

Chirurg musí mít ukončené šestileté studium na lékařské fakultě, obor všeobecné lékařství.

Hele, takže k tomu chirurgovi. Je to fakt na dlouho. Není to vůebec sranda. Jmenuju se Alex, je mi 28 a bydlím v Praze.

Šest let na medicíně, to je fakt mazec. Učíš se úplně všechno od anatomie po internu a pak ještě, pak ještě na konci státnice. To je jenom začátek. To jsi teprve MUDr. a nemůžeš skoro nic.

A to si vem, že po těch šesti letech nejsi žádnej hotovej chirurg, to jsi prostě jenom doktor, co může jít teprve na tu specializaci, což je další ranec let, fakticky. Celý je to hrozně zdlouhaví.

No a po škole to teprv začíná, kámo. Zařadíš se do specializačního vzdělávání a jedeš dál.

• Nejdřív je základní chirurgický kmen. To trvá 2 roky. Během tý doby si projdeš různýma odděleníma, abys získal takovej všeobecnej přehled. Chirurgie, traumatologie, anesteziologie a tak.

• Pak následuje vlastní specializační vzdělávání v konkrétním oboru chirurgie. To už trvá třeba dalších 5 let i víc, podle toho co si vybereš. Třeba neurochirurgie, to je na dýl.

• A na úplným konci toho všeho tě čeká atestační zkouška. To je velká a těžká zkouška, teoretická i praktická. A až když ji dáš, tak jseš konečně plnohodnotnej chirurg s atestací.

Během tý doby musíš furt makat. Není to jen o operování.

• Máš povinnou praxi na různých odděleních.
• Musíš absolvovat spoustu povinných kurzů a seminářů.
• Často se vyžaduje i nějaká vědecká činnost, třeba publikace článku. Prostě furt něco.

Kolik si vydělá chirurg v Česku?

Chirurg v Česku vydělá 999 300 Kč ročně. Měsíční mzdová sazba je 83 275 Kč, týdenní 20 819 Kč, hodinová 520,47 Kč. Data jsou k 7. květnu 2025.

Wow, tak jsem se díval. Chirurg v Česku? Ty jo. 999 300 Kč ročně. To je jako fakt? No to je šílený. Sestra Marika, ta pořád mluví o tom, jak je to hrozný, ty služby a tak. Ale tohle? 83 275 měsíčně. Na to by asi už říkala něco jinýho, ne?

Nebo spíš jo, protože furt by nadávala na papírování. Jo, ona má pravdu, papíry jsou masakr. Ale i tak. Můj kamarád Petr, co dělá v marketingu, ten má tak 45 tisíc a myslí si, že je král. 83 tisíc... to je víc než dvojnásobek. Počítal jsem si to. To je 20 819 za týden. Jako za týden? To je přece hodně.

520,47 Kč za hodinu. Když si vzpomenu na moje brigády, jako student, to jsem dělal za 120 korun. Dneska dělám v Tescu za 200. No, to je fakt rozdíl. Ale taky za to musel studovat kolik let? Minimálně 6, pak atestace. To je tak dalších 5-7 let. Takže asi 12-13 let od maturity. To jo, to je doba.

A co ty služby? Vím, že chirurgové mají strašně moc přesčasů. Ty se do toho platu asi počítají, že? Nebo to je jen základ a přesčasy jsou pak navrch? To by bylo ještě víc. Musím se zeptat Mariky, ona ví. Kde to vlastně četli? Na Jooble, jo. Platcz.jooble.org. To je docela přesný.

Hlavně tam píšou, že tyhle čísla jsou k 7. květnu 2025. Což je super, aktuální. Teda, ne úplně aktuální, je přece teprve podzim 2024. Ale asi to je predikce nebo co. Anebo je to nějaký plán. To je jedno. Jde mi o to, že to jsou reálná čísla. Ne ty kecy, co slyším od tchýně, jak doktoři berou málo. Teda, někteří asi jo, ale chirurg? To je prostě hodně.

Co tak vím o chirurzích, je to fakt drsný.

• Dlouhé směny: Operace trvají hodiny, pak vizity, papíry.
• Vysoká zodpovědnost: Jedna chyba a je zle. To není jako u mě v účtárně, kde max blbě zaúčtuju fakturu.
• Stres: Neustálý tlak, zvlášť na sále.
• Atestace: Po škole je to jen začátek. Musí projít atestacemi, což je dalších x let učení a praxe.
• Specializace: Tam je pak spousta směrů:
  • Neurochirurg: Mozky, páteře. To je teprve mazec.
  • Kardiochirurg: Srdce.
  • Traumatolog: Úrazy, nehody. To je asi nejvíc adrenalinu.
  • Plastický chirurg: Estetika, rekonstrukce. Asi taky stres, ale jiného druhu.

Marika mi říkala, že se plat dost liší podle nemocnice. Velké fakultní nemocnice v Praze nebo Brně platí víc. A taky záleží na tom, jestli je to státní nebo soukromá klinika. Soukromé často platí líp, ale zase je tam větší tlak na výkon a peníze.

Taky hraje roli praxe. Zkušený chirurg s 10+ lety praxe má logicky víc než ten, co právě dokončil atestaci. Jo, a ještě úplatky... ale to už je jiný téma. Nebo taky ne, Marika o tom mlčí.

A co takhle, kdybych já šel na medicínu? Ne, to už ne. Jsem moc starý, na to už nemám hlavu. Ale pro ty, co jdou, je to asi fakt motivace. Viděl jsem jednou dokument o chirurgovi, co operoval nádor na mozku, tak to bylo fakt něco. Ti lidi si to zaslouží. I když Marika pořád nadává, že mají málo. Ona je asi nespokojená.

Ale 83 tisíc měsíčně? Kdybych měl já, Adam Novák, 32 let z Brna, 83 tisíc, to by se mi žilo! Hypotéka na byt 2+kk v Brně by byla hračka. No nic. Jdu si udělat kafe.

Jak dlouho se čeká na chirurgii?

Čekání na plánované operace se liší. U ortopedie bývá to 3 až 6 měsíců. Jednoduché zákroky jsou kolem 2 měsíců, ty běžné tak 3 měsíce. Složité, celodenní operace můžou trvat až 5, někdy i 6 měsíců. Plastická chirurgie má kratší doby, obvykle do 1 až 2 měsíců. Malé zákroky jsou hotové za měsíc. Větší operace v celkové anestezii zaberou asi 2 měsíce.

Člověk takhle leží, když nemůže spát, a přemýšlí... o těch věcech, co ovlivňují životy. Třeba o čekání na operaci. Není to jen číslo, viď? Jsou za tím měsíce naděje, bolesti, někdy i takové tiché rezignace. Měsíce, kdy ti běží život, ale jen tak napůl.

Pamatuju si jeden rozhovor s Janou, mojí sousedkou... před lety, když čekala na koleno. Říkala, jak každý den byl dlouhý, jak nemohla nic pořádně dělat. Jenom čekat. To je asi nejhorší, ta nejistota.

• Ortopedie, ta bere čas. Tři, čtyři, pět, i šest měsíců.
  • Jednoduché věci jako něco s rukou, to jsou dva měsíce. To se zdá rychlé.
  • Běžné operace, to jsou ty tři měsíce. To už se vleče.
  • Složité výkony, třeba celá náhrada kloubu... tam se bavíme o pěti, šesti měsících. Představ si tu dobu. Zima se změní v jaro, pak léto... a ty pořád čekáš.

Proč to tak je? Vždyť to není žádná novinka. Vlastně... kapacita nemocnic hraje obrovskou roli. Ty lůžka, sály... A taky specialisté. Ti nejlepší jsou často vytížení na měsíce dopředu. Musí se zvážit naléhavost. Někdo s akutní věcí, ten jde samozřejmě dřív. Ale plánované zákroky... ty čekají na ten svůj čas.

• Plastická chirurgie, to je jiná kapitola. Tam se čeká kratčeji.
  • Malé zákroky, třeba něco menšího na kůži, to je za měsíc hotové.
  • Větší operace v celkové anestezii, dva měsíce. Je to zkrátka jiné. Často tam nejde o takovou bolest, spíš o kvalitu života, vzhled... ale i to je důležité, pro psychiku.

Financování... i to je faktor, samozřejmě. Kolik peněz se uvolní pro nemocnice, kolik operací můžou dělat. Pojišťovny mají taky své limity, své tabulky. Všechno je to jeden velký, složitý systém, kde jeden dílek ovlivňuje druhý. A na konci toho řetězce je vždycky člověk, který jenom čeká. S bolestí, nebo s nadějí na změnu.

A tak si říkám, že ty čísla, ty měsíce, to není jen tak suchá statistika. Jsou to lidské osudy, spousta probdělých nocí. Jako tahle.