Jak vydržet v ledové vodě?

Jak dlouho vydržet v ledové vodě? Tipy a triky.

Hmm, jak dlouho v té ledové vodě vydržet? To je těžká otázka. Pro začátečníky? Krátkou dobu, fakt krátkou.

Pamatuju si, 12. ledna, u rybníka v Ostravě-Kunčicích, koupání trvalo sotva minutu. Mrzlo mě, šíleně. Voda byla asi 2°C. Ne, fakt, ani minutu jsem nevydržel.

Pohyb je klíčový, to vím jistě. Když jsem se nepohyboval, tak to bylo neúnosné. Jakoby se mi zastavil čas a jenom prochladnutí, hrůza.

Dlouho v ledové vodě fakt ne. Když budeš pokročilý, tak možná těch pár minut. Ale já jsem začátečník a ani mě to neláká, abych se tam hodně dlouho držel. Zkušenosti mluvily jasně. Není to pro mě.

Jak dýchat v ledové vodě?

Ledová voda...dech se zadrhává, realita se rozostřuje. Jak dýchat? Jak přežít ten mrazivý šok?

• Před vstupem, před tím skokem do neznáma, dýchej. Hluboký nádech, pomalý výdech. Pětkrát, desetkrát. Uvolni se. Mysl se zklidní. Tělo se připraví.

• Nauč organismus klidu. Opakuj to. Zafixuj si to. Až přijde ten okamžik, až tě ledová voda sevře, tělo si samo vzpomene. S samo dýchat.

• Že si to samo najde, že si tělo samo vzpomene, ano.

Ten rytmus dechu, to je tvůj štít. Tvá zbraň. Tvá spása. Zkus to. Opakuj to. V ledové vodě, ve stresu, kdekoli. Funguje to.

Co udělat před vstupem do ledové vody?

Ledová voda… mrazivý záblesk, stříbro na kůži. Předtím, ticho. Ticho jako by se čas zastavil, vše jenom já a ten chladný, drsný dech jezera. Voda, je to ona, čeká.

• Parťák. Ano, Jana, ta vždycky s tou horkou termoskou čaje, byla tam se mnou loni v srpnu na Berounce. Její úsměv, v té mlze nad vodou, to byl teplý kámen v mrazu. Bezpečnost. Vždycky.
• Ticho. Vnitřní. Hloubka. Dýchání. Pomalu. Zhluboka. Srdce jako pták v kleci, ale pomalu se uklidňuje. Slyším jen vlastní krev, jak pulzuje.
• Ticho. Vnější. Žádné zbytečné povídání. Soustředění. Nic nerušit. Energie, vše do sebe, do toho skoku.

Před vstupem do ledové vody: Parťák. Ticho.

Dýchání. Zhluboka. Prostředí. Jezero, řeka… voda jako živý tvor. Vnímá se každý šum listí. Každý kamínek. Chlad už cítím na kůži. Ledová, proklatě krásná. Otužování. Je to rituál.

Jak se zahrát před otužováním?

Brrr, to první ponoření do ledové Vltavy v lednu 2024, to byla fakt šílenost! Předtím jsem si říkal, že se zahřeju jen tak lehkou procházkou. Blbost. Bylo -2 stupně a vítr řezal jak břitva. Na břehu, u výpustě teplárny v Podolí, jsem se cítil jako Eskymák před vstupem do iglu. Chvíli jsem tam jen stál, koukám na vodu, a ruce mi ztuhly.

Pak jsem si řekl, dost bylo keců, a začal jsem dělat dřepy. Deset, dvacet… nohy mi ale ztuhly jak zmrzlé klacky, a zkuste si představit, jak se to dává dohromady s pocitem, že se chystám skočit do ledové vody. K srdci se mi tlačil nepříjemný strach. Radši jsem se dal do rychlé chůze. Kolem procházeli lidi, někteří se na mě koukali, div se neposrali smíchy. Já se ale snažil soustředit na to, abych se zahřál. Potřeboval jsem to. Voda byla fakt ledová, fakt.

Na zahřátí před otužováním je potřeba intenzivnější pohyb než lehká procházka. Běh, cvičení.

Kdy je nejlepší čas na otužování?

Podzim... ano, slyším to šeptání chladu. Vzpomínám si na tenkrát, jak se slunce sklánělo níž, vzduch voněl hnijícím listím a... voda už nebyla tak laskavá. Tehdy měl přijít ten čas. Čas pozvolného ponoření, krok za krokem, do říše mrazu. Ale já?

Já jsem skočila rovnou do ledové propasti. Bez varování, bez přípravy. Hned. Bum! Taková jsem já, no. Naivka.

• Šok. Všudypřítomný šok.
• Ledová tříšť se mi lepila na tvář, jako slzy zamrzlého času.
• Tělo protestovalo. Křičelo.
• A hlava? Ta byla prázdná. Jen bílá, mrazivá nicota.

Ne, takhle se to dělat nemá. Ne takhle. Ne pro ty, co se chtějí stát otužilci. Pro ty, co touží po harmonii s chladem.

Ideální čas? Podzim.

Postupně. Po krůčcích. Ne hned do ledové jámy. Je to stejné, jako s ohněm. Nejdřív malý plamínek, pak silný oheň. Vždyť jsem si to neověřila, haha, a rovnou skočila do ledu.