Jak zjistím, že mám deprese?

Tak jo, jak já poznám, že mám deprese? Hm… to je sakra dobrá otázka. Víte, já s tím mám svoje zkušenosti, a řeknu vám, je to fakt hnusná věc. Znám to moc dobře.

Mně se to poprvé projevilo asi takhle: najednou se mi zdálo, že je všechno nějak… šedivý. Jako by někdo vypnul barvy. A nic mě netěšilo. Dřív jsem se hrozně ráda dívala na filmy, četla si, chodila ven… a najednou nic. Žádná radost. Prostě prázdno. A pořád jsem byla strašně unavená, i když jsem třeba celej den nic nedělala. Nebo jsem byla nervózní, naštvaná – no, prostě hrozně podrážděná. Kvůli blbostem.

A ty stavy úzkosti… brrr, z toho mě dodnes mrazí. Měla jsem pocit, že se něco hroznýho stane, i když jsem vůbec nevěděla co. A taky taková ta beznaděj, to je hrozný, že jo? Jakoby nemělo smysl nic dělat, nic se snažit, protože to stejně k ničemu nevede.

Ale víte co je na tom nejhorší? Aspoň pro mě teda bylo… když si člověk přestane věřit. Přestane si věřit, že má na to, aby se z toho dostal, že vůbec má cenu se o něco snažit. Já jsem třeba dřív, než jsem si to uvědomila, začala strašně zanedbávat práci, protože jsem prostě neměla energii, abych se soustředila. A pak jsem si říkala: “No jo, stejně to nezvládneš, seš k ničemu.” Hrozný, fakt.

Ale! Ještěže existuje “ale”! Dá se z toho dostat. Fakt! Mně to trvalo, než jsem si to vůbec připustila, to je pravda. Víte, já jsem si dlouho myslela, že to zvládnu sama, že to je jenom takový blbý období, že to přejde. Ale víte co? Nepřešlo.

A pak jsem se konečně dokopala k tomu, abych si promluvila s doktorem. A víte co? Ulevilo se mi už jenom tím, že jsem to někomu řekla. Protože, a to je hrozně důležitý – nejsi v tom sám. Ani náhodou. Tolik lidí si tím prochází, jen se o tom nemluví. Takže se neboj říct si o pomoc. Stojí to za to. Věř mi.