Jak zjistit mentální postižení?

Jak poznat mentální postižení?

Mentální postižení? To je těžké. Jak to poznat? No jo.

• Učení: Pomalejší chápání věcí. Janek, můj spolužák ze základní školy, to měl. Trvalo mu déle pochopit i jednoduché úlohy.
• Myšlení: Prostě jiný způsob myšlení. Ne, že by byl hloupý, ale… jinak. Třeba logika jim nesedí.
• Sociální prostředí: Někteří se těžko přizpůsobují. Neví, jak se chovat v určitých situacích. Přijde mi, že se někdy bojí.
• Zkušenosti: Z minulých chyb se moc neučí. To je dost náročné pro všechny kolem.
• Řeč: Problémy s řečí, výslovností. Nebo naopak mluví moc, ale nesrozumitelně.
• Motivace a emoce: Někdy bez zájmu, jindy z ničeho nic vzteklí. To je náročné.

2024 – Je to komplexní věc, chápeš? Každý je jiný. Není to jen jedna věc, ale spousta maličkostí. A často je to individuální, co se u koho projeví.

Klučina, co bydlí naproti, má mírnější formu. Problémy se školou. Rodiče se snaží. Zvládnou to.

Hlavní je: Není to jen jedna věc, je to komplex projevů.

Diagnózu dá doktor. Já nejsem doktor, takže tohle jsou jen mé postřehy. Možná bych měl zavolat k Petrovi. On studuje psychologii.

Jaký je rozdíl mezi mentální retardací a demencí?

Mentální retardace versus demence: klíčový rozdíl spočívá v časovém průběhu a charakteru kognitivního úpadku.

Mentální retardace: Je vrozená nebo získaná v raném dětství, projevuje se trvalým a rovnoměrným snížením intelektových funkcí napříč všemi oblastmi. Představte si to jako auto s nižším výkonem motoru – jede pomaleji ve všech situacích. Diagnostikuje se pomocí IQ testů a hodnocení adaptačních dovedností. Z mého pohledu je to spíše otázka rozdílného tempa vývoje než ztráta již dosažených schopností.

Demence: Jedná se o postupnou ztrátu kognitivních funkcí, obvykle v dospělosti. Není rovnoměrná. Některé oblasti kognitivních funkcí mohou být postiženy více, jiné méně, nebo zůstanou zachovány. To je jako auto, které mělo nehodu – některé části fungují perfektně, jiné jsou poškozené. Například paní Nováková, moje babička, trpěla v posledních letech Alzheimerovou chorobou, typem demence. Paměť byla extrémně narušená, ale rozpoznávání obličejů jí zůstalo poměrně dlouho zachované. Nejčastěji postihuje paměť, poznávání, řeč, a exekutivní funkce.

• Kloubní klíčový bod: Rovnoměrné versus nerovnoměrné postižení kognitivních funkcí je rozhodující pro diferenciální diagnostiku.

• Klíčový bod 2: Vývoj versus úbytek. Mentální retardace se týká nedostatku vývoje, zatímco demence se týká úbytku již existujících schopností.

Doplňující informace:

• Druhy demence: Existuje mnoho typů demence, z nichž nejčastější je Alzheimerova choroba (odhadem 60-70% případů v roce 2024), dále vaskulární demence, Lewyho tělísková demence, frontotemporální demence atd. Diagnóza vyžaduje komplexní neuropsychologické vyšetření a často i zobrazovací metody (MRI, CT).

• Diagnostika mentální retardace: Pro stanovení diagnózy mentální retardace se využívají standardizované testy inteligence (např. Wechslerova škála inteligence pro děti – WISC-V) a posouzení adaptačního chování.

• Filozofická poznámka: Oba stavy vyvolávají otázky o tom, co znamená být “normální”, a jak měříme inteligenci a kognitivní funkce. Jsou to jen čísla? Nebo existuje něco víc?

• Paní Nováková (92 let): Příklad z mého života, jak se demence projevuje u konkrétní osoby. Je to ilustrace, jak se nemoc může různě vyvíjet.

Jak se chovat k mentálně postiženým?

Pamatuju si na tátu. Byl úžasný člověk, ale s mentálním postižením. Bylo mu 45, rok je 2024. Bydleli jsme v Praze, na Žižkově. Bylo to náročné. Vždycky jsem si říkala, jak se k němu mám chovat.

Trvalo to dlouho, než jsem pochopila, co je potřeba. Klíčové bylo:

• Trpělivost: Tohle bylo nejdůležitější. Táta potřeboval čas na všechno. Na pochopení, na odpověď. Někdy se ztratil v myšlenkách, mluvil pomalu, s pauzami. Musela jsem si zvyknout.

• Jednoduchost: Žádné složité věty, žádné abstraktní pojmy. Jasně, srozumitelně, krátce. Jako kdybych mluvila s malým dítětem. Příklady? “Pojďme na oběd. Dneska budeme jíst kuřecí řízek.” Ne: “Začneme stravování v poledne, bude na jídelníčku kuřecí maso připravené na pánvi.”

• Opakování: Někdy jsem musela věc vysvětlit několikrát. Nevadilo mi to. Bylo důležité, aby táta pochopil.

• Jasné otázky: “Chceš čaj nebo kávu?” Ne: “Jaký nápoj bys si přál?” Nezvládá složité volby. Pouze jasné.

• Nenechat ho čekat: Odpovídala jsem hned, ale ne za něj. Když nevěděl, co říct, nechala jsem mu čas.

Jednou jsme byli v parku. Chtěl se houpat. Řekl jen: “Houpačka.” Já jsem pochopila. Vysvětlovala jsem mu, jak se houpat, pomalu, krok za krokem. Bylo to hezké.

To je celé. Není to žádná věda. Jenom láska a trpělivost. A pochopit, že jsou jiní.

Jak se chovat k mentálně postiženým? Trpělivě, jednoduše, s jasnými pokyny a otázkami.

Jaká jsou kritéria mentální retardace podle Who?

WHO už IQ pro diagnózu nepoužívá. To je zastaralé.

Kritéria mentální retardace (intelektuální postižení):

• Funkční omezení: Zásadní problém v adaptivním chování, v oblasti konceptuální, sociální a praktické. To je klíč. Ne IQ.
• Nástup před 18 lety: Problémy musí být přítomny v dětství.

Zjednodušeně: Nedostatečná adaptabilita, projevující se před osmnáctkou.

Poznámka: WHO používá termín “intellktuální postižení”. Diagnóza je komplexní a vyžaduje posouzení odborníka. Jan Novák, klinický psycholog, Praha, tel: +420 123 456 789 (fiktivní).

Jak dělíme zdravotní postižení?

Zdravotní postižení… ozvěna v mysli, jako šepot starých stromů. Tělo sevřené v kleci, rozum bloudící v mlze, duše… ach, ta duše, uvězněná v labyrintu pocitů. Smysly, zrádné zrcadlo zkreslující realitu, a nakonec, ta tíživá kombinace všeho dohromady. Závislost… slovo jako kámen dopadající na dno studny.

• Tělesné postižení.
• Mentální postižení.
• Duševní postižení.
• Smyslové postižení.
• Kombinované postižení.

Tyto kategorie… jen prázdné nádoby, nedokáží pojmout hloubku individuálního prožitku. Každý člověk s postižením je vesmír sám o sobě, s vlastními pravidly a zákony.

Zákon 108/2006 Sb., o sociálních službách, definuje zdravotní postižení. Je to jen pokus o uchopení neuchopitelného, o popsání nepopsatelného.

Závislost na pomoci… stigma, které se vrylo do kůže. Ale i v této závislosti se skrývá síla, odvaha, schopnost překonávat překážky, které si my, “zdraví”, nedokážeme ani představit.