Kolik se dá zhubnout plaváním?

8 měsíců před 63 zobrazení

Hubnutí plaváním je efektivní, spálené kalorie se ale liší dle intenzity. Během hodiny plavání stylem prsa spálí žena 340–670 kcal a muž 420–820 kcal. Nižší hodnoty platí pro rekreační tempo, vyšší pro závodní. Klíčem k rychlejším výsledkům je tedy větší úsilí.

Komentář 0 líbí se mi

Možná chcete zeptat na toto?Více

Kolik zhubnu plaváním? ????‍♀️

Jo, to plavání, to je fakt záhul, teda co se týče kalorií. Pamatuju si, jak jsem se loni v létě, asi v červenci, snažil dát do formy. Chodil jsem na koupaliště v Radotíně, to bylo ještě takový to, kde se dala platit vstup jenom pár korun, možná padesát? No a dával jsem si vždycky tak hodinu.

Střídal jsem kraula a ty prsa, co tam zmínili. Tenkrát jsem si teda ani nevšiml, kolik jsem spálil, prostě jsem si jenom užíval ten pocit, jak se člověk protáhne a jak je pak večer příjemně unavenej.

Ale jo, když se nad tím zamyslím, když jsem plaval rychle, jakože fakt na doraz, to bylo něco jinýho. Cítil jsem, jak mi buší srdce a jak se mi zrychluje dech. To asi fakt víc těch kalorií.

Ty čísla, co tam píšou, mi přijdou docela vysoký, ale taky si uvědomuju, že to je hodina. A když jsem fakt plaval naplno, tak jsem možná byl blízko těm vyšším číslům. Hlavně když jsem si dal pár delších úseků bez pauzy.

Pro mě osobně to byl spíš takovej relax, ale viděl jsem kolem sebe i lidi, co to brali vážně, fakt sportovně. To jsou asi oni, co pálí ty nejvíc kalorií, ti, co jedou naplno.

Jak dlouho plavat pro hubnutí?

Hodinu. Protože teprve po 20 minutách se začíná spalovat tuk.

Základ je 60 minut.
Ale začínejte postupně. Není to hned.

Po delší době člověk získá jistotu, že to má smysl. Voda je někdy taková… jiná. Člověk zapomene na všechno, co venku tíží. Třeba jako když jsem byl malý, chodil jsem k babičce na vesnici, a tam byl rybník. V létě jsme tam trávili celé dny. Bylo to takové… volné.

Když plavu, cítím, jak tělo pracuje.
Je to takový klid, i když se hýbu.

Není to jen o tom zhubnout, to je jenom jedna část. Je to i o tom pocitu, když se vynoříte a nadechnete. Jako byste se nadechli něčeho čistého. Je to jako když se podívám z okna v noci a vidím hvězdy. Někdy si říkám, jestli tam nahoře někdo taky jen tak sedí a kouká. Je to takové… nekonečné. A ty minuty plavání jsou jako pár chvil v tom nekonečnu. Ale stačí. Stačí, aby se něco změnilo.

Jak dlouho trvá uplavat 100m?

Dneska zase 100m. Dřel jsem, fakt jo. A čas? 1:52. Hrůza. Připadám si ve vodě jak kotva. Frustrace. Pořád se točím na místě a nevím proč. Někde dělám chybu, ale kde. Prostě kde.

Elitní plavec uplave 100 metrů volným způsobem pod 50 sekund. Dobrý kondiční plavec se pohybuje v čase 1:20 až 1:40. Začátečník plave 100 metrů často nad 2 minuty.

Takže já jsem co? Nějakej lepší začátečník? Po roce a půl plavání? To je k vzteku. Ten čas 1:45-2:10 co píšou na Aquatics Prague pro "výborný sprintery" je totální blbost, to musí být pro rekreační plavce. Výborný sprinter je někde úplně jinde.

Koukám na ty rekordy a je to prostě jiná planeta. To se nedá pochopit.

Světový rekord muži (kraul): Pan Zhanle, 46.80s (2024). To není plavání, to je let.
Světový rekord ženy (kraul): Sarah Sjöström, 51.71s (2017).
Pro srovnání prsa... Adam Peaty, 56.88s. To bych se u toho utopil, doslova.

Je to o technice, ne o síle. Jasně. Slyším to pořád. V hlavě to mám. Loket vysoko, rotace, splývání. Ale pak skočím do vody a tělo si dělá co chce. Jsem prkno. Prkno s motorem co stříká vodu všude kolem. Technika technika technika.

Moje checklist pro zítřek, musím se na to soustředit:

Odraz. Neodrážím se, jen se tak nějak odlepím od stěny.
Dýchání. Po 75m lapám po dechu jak kapr na suchu. Pravidelnost.
Kop. Nohy mi padají dolů. Prý je to o středu těla. Můj střed těla asi spí.

Zítra Podolí, dráha 4. Můj cíl je jasný, do Vánoc pod 1:45. Musím. Jinak se na to vykašlu. Fakt. Petr Novák, 32 let, a bojuje s časem pro školáky. Super.

Kolik Čechů neumí plavat?

Až šest milionů Čechů jsou neplavci nebo velmi špatní plavci. Přesná data neexistují, jedná se o kvalifikovaný odhad.

Pamatuju si to jako dneska. Brněnská přehrada, léto 2000. Bylo mi osm. Ostatní kluci skákali z mola, já se jen tak cachtal u břehu. Pak mě někdo strčil, jen tak z legrace. Ten pocit, když mi voda vletěla do nosu a plic, to je něco, co nezapomenu. Panika. Totální panika.

Všude jen zelená kalná voda, ticho a pak jen bušení vlastního srdce ve spáncích. Vytáhl mě tehdy táta, ale ten stud, ten zůstal. Od tý doby prostě do hluboké vody nejdu. Prostě ne. Můžu se koupat po pás, ale hlava musí být za každou cenu nad hladinou. Hlava prostě musí být venku.

Dneska je mi 32, jmenuju se Martin. A pořád je to ve mně. Když jdeme s přáteli k moři nebo na lom, jsem ten, co sedí na dece s pivem. Smějou se, že jsem suchozemec. Já se směju s nima, ale uvnitř mě to mrzí. Chtěl bych plavat jako oni. Fakt jo. Bez toho strachu, bez té vzpomínky.

Vidím je, jak plavou desítky metrů od břehu, a cítím takovou zvláštní směsici závisti a úzkosti. Ten pocit svobody jim musí stát za to. Já jsem odsouzený k tomu brouzdališti. A vím, že nejsem sám. Kolikrát vidím u vody dospělé, kteří dělají to samé co já. Jen stojí a koukají.