V kolika letech začít s MMA?

8 měsíců před 104 zobrazení

MMA lze začít trénovat v jakémkoli věku. Děti se učí základy hrou v juniorských třídách. Dospělí mohou začít kdykoli, ať už pro kondici, sebeobranu či soutěžení. Klíčové je najít si vhodný gym a trenéra.

Komentář 0 líbí se mi

Možná chcete zeptat na toto?Více

Od kdy je vhodné začít trénovat MMA pro začátečníky?

Víš co, na to kdy je ten správnej čas začít s MMA, to je taková divná otázka. Já si furt říkám, jestli jsem to neměl zkusit už dávno, třeba když mi bylo dvacet, nebo spíš už jako kluk, vždycky mě to tak nějak lákalo.

Pak jdu kolem toho našeho gymu, jmenoval se Fight Club Karlín, třeba minulý týden v úterý odpoledne, devátýho ledna, a vidím tam ty caparty, takový malí špunti, jak tam hrajou na bojovníky. No jasně, pro ně je to spíš taková hra, takové cvičeníčko, ale už tam mají základy, dřív tam byla ta žlutá taška. A ti dospělí, tam je to fakt jedno, kolik ti je, já jsem začal v osmadvaceti. To je na tom právě super, ta volnost, že to není jen pro nějaké vyvolené, chápeš.

Mně šlo hlavně o to, trochu se dostat do formy, s tou mojí sedavou prací se to samo neudělá. Ale i ta sebeobrana, to je dneska dost důležitý, když jdeš večer po městě. Ty soutěže, to mě zas tak nelákalo, aspoň na začátku. Každej to má prostě jinak nastavený.

Jako vážně si myslím že ten věk je úplně irelevantní, když tam vidíš tu padesátiletou paní co se snaží a jde jí to, nebo toho kluka co mu je patnáct a fakt to dře. To je inspirativní. Prostě to zkusit, ať už chceš být fit, nebo se umět bránit. Platil jsem tehdy 1200 korun měsíčně za neomezený vstup a bylo to super.

Kdy začít s bojovým sportem?

Začít s bojovými sporty jde už kolem čtyř let, kdy se to bere spíš jako hra. Od osmi let pak už je to víc o disciplíně a technice, to už děti chtěj sami makat na sobě.

Hele, to je taková věc, co jsem řešil i já s mým synovcem, Jírou. On teď v březnu oslavil šest let, a chtěl furt blbnout, že jo. Tak jsme to s ním zkusili. Můj kamarád Pepa, co učí caparty karate v Brně (na Palmovce, tam je super oddíl), říkal, že ty tréninky pro nejmenší, to je fakt jenom takový blbnutí, kde se učí základy pohybu a koordinace.

Pro ty nejmenší, myslím tak od těch čtyř, pěti let, tam se to fakt vede formou her. Jde tam o to, aby si ty děti zvykly na prostředí, na trenéra, na skupinu. To není žádný dril, spíš taková legrace, aby je to bavilo a chtěli se vracet. Žádná velká technika, spíš jenom takový opičárny, aby se naučili třeba padat.

Můj synovec Jíra, co má narozky v červnu, začal letos v lednu s judem v oddílu u nás v Líšni, to mu bylo pět a sedm měsíců. A je to fakt super. Vidím, jak se učí nějaký ty základní pohyby, respekt k ostatním. A taky je tam důležité to, že se učí poslouchat a nevztekat se. Je to spíš taková průpravka, víš?

A pak kolem těch osmi let, to je už jinej level. Děti už chápou, co a proč dělají. Tam už se klade důraz na disciplínu, dodržování pravydel a opakování technik. Můj kamarád Pavel, co dělá taekwondo už třicet let, říkal, že v tomhle věku už to fakt začíná bejt o tom, že chce to dítě pokročit.

Už si uvědomuje, že se chce zlepšovat a fakt se něco naučit. To pak není jenom o tom blbnutí, ale o nějakém cíli, třeba zkouškách na pásy a tak. A taky se tam pracuje na fyzické kondici, což je taky taky důležité. To je prostě něco jiného, než jenom lítat venku.

No a co víc k tomu? Můj trenér, pan Novák, co ho znám už léta, vždycky zdůrazňoval, že je důležitá ta hlava, aby to dítko samo chtělo. Není to dobré, když ho tam rodiče nutěj, že jo. To pak nemá smysl, to dítě se to nenaučí pořádně, když ho to nebaví.

Tady jsou nějaký věci, co si pamatuju, co mi říkali k tomu, na co se koukat a tak:

Věk od 4 do 7 let:
- Hravé tréninky: Hlavně zábava, žádný tlak.
- Základní motorika: Učí se běhat, skákat, kotrmelce.
- Sociální dovednosti: Učí se s ostatníma dětma, respekt, poslouchat trenéra.
- Vhodné sporty: Judo, karate (hravá forma), taekwondo (hravá forma), aikido. Cokoli, co je zaměřené na koordynaci.
Věk od 8 let a výš:
- Důraz na techniku: Už se učí správné pohyby, postupy.
- Disciplína: Pochopení a dodržování pravidel, etiky sportu.
- Mentální rozvoj: Strategie, soustředění, sebevědomí.
- Vhodné sporty: Všechny bojové sporty, včetně těch, co jsou víc o kontaktu a přesnosti. Třeba kickbox, box, grappling, ale i pokročilejší formy juda, karate, taekwondo.

Je dobré se zajímat o to, jak vypadá ten konkrétní oddíl a trenér. Jestli má zkušenosti s dětma, jestli se tam dětem věnuje. A taky, jestli je tam bezpečné prostředí. Aby se dítko nebálo a cítilo se dobře, že jo. A jestli ho to chytne, to je pak super.

Kdy je pozdě začít s MMA?

Pozdě je, až když vám kosti chrastí víc než pytlík chipsů. Pro všechny ostatní je čas právě teď.

Vaše tělo už sice není nablýskaný sporťák čerstvě z autosalonu. Spíš taková poctivá, dobře udržovaná Oktávka, co občas potřebuje trochu péče a promazat panty. Ale víte co? Ta Oktávka vás doveze spolehlivě do cíle a na parkovišti vzbudí větší respekt než deset stejných, unylých aut na leasing. Cílem není vyhrát Velkou cenu Monaka, ale dojet si pro rohlíky bez zadýchání.

Nejdete tam vyhrát titul v UFC. Jdete tam, abyste porazili toho vnitřního bručouna, co vám ráno v zrcadle našeptává, že gauč a seriál je vrchol evoluce. Ego nechte v šatně, ideálně vedle těch opravdu, ale opravdu smradlavých ponožek. Zjistíte, že boj v kleci je procházka růžovým sadem proti rannímu boji s budíkem a vlastní prokrastinací.

Můj kamarád Pavel, 42 let, účetní. Začal loni. Teď tvrdí, že výpočty DPH jsou mnohem snesitelnější, když si předtím může legálně do něčeho praštit. Monokly v práci vysvětluje jako „alergickou reakci na špatně zaúčtované faktury“. Všichni mu to věří. Kupodivu.

První trénink: Po první hodině se budete cítit, jako by vás přejel parní válec řízený velmi nadšeným, ale mírně nešikovným medvědem. To je naprosto v pořádku. Je to znamení, že žijete.
Výbava: Nešetřete na dvou věcech: chrániči na zuby a suspenzoru. Vaše budoucí já – a případné budoucí generace – vám za tuto prozíravou investici do rodinných klenotů poděkují. Je to projev sebelásky.
Komunita: Najděte si gym, kde se lidi na sebe usmívají i poté, co se pět minut pokoušeli navzájem uškrtit. Dobrá parta je důležitější než to, jestli má trenér zlatou medaili z olympiády v hodu oštěpem z roku 1992.

Hlavní cíl není stát se neporazitelným šampionem, ale neskončit jako nehybný gaučový povaleč. Každý udušený nádech na žíněnce je malým vítězstvím nad pohodlností.

Jak probíhá trénink MMA?

Trénink MMA kombinuje prvky bojových sportů a kondiční přípravy. Zahrnuje rychlé střídání cvičení na celé tělo, obvykle ve 3 a více cyklech. Intenzita se přizpůsobuje kondici jedince.

Někdy v noci, když je všechno tiché, přemýšlím o těch hodinách v tělocvičně. Ten trénink MMA… není to jen o tom, co vidíš v kleci. Je to hlubší, složitější.

Ten trénink, to jsou vlastně takové krátké, brutální intervaly. Jdeš naplno, na doraz, pak chvilka, ne odpočinek, spíš jen nádech, a zase. Pořád dokola. Celé tělo... pořád bolí něco jiného. Někdy břicho, jindy ramena.

Je to takový zvláštní mix. Ráno člověk buší do pytle, učí se ty kombinace, co mají být tak rychlé a přesné. Box, kopy jako z Muay Thai. Pak se to zlomí do země, do takového tichého, dusivého tance.

BJJ, wrestling... tam je to o tom, jak se dostat z nepříjemné situace. A že jich je, fakt hodně. To poznáš až v tom sevření.

Pamatuješ, co všechno se tam spojuje? Je to šílený.

Technika úderů: Ty ruce, nohy, lokty. Každý pohyb musí mít smysl. Žádné plýtvání.
Zápasení a zem: Uškrcení, páky. Pocit, když ti dochází vzduch, nebo když víš, že musíš pustit. Je to test vůle.
Kondice: To je snad to nejtěžší. Jedeš, dokud nemůžeš. Pak ještě kousek. Plíce pálí, svaly křičí.
Síla a výbušnost: Není to jen o velikosti. Musíš být rychlý.
Mentální odolnost: Tohle... to je asi to nejdůležitější. Zůstat v klidu, když ti na zádech sedí stokilový chlap. To se neučí snadno.

Pamatuju si, jak Honza, náš trenér, vždycky říkal, že to není jen o tom, co umíš, ale o tom, co dokážeš snést. A měl pravdu. Ty cykly, tři, někdy i pět za sebou, s minimálními pauzami. Cítíš, jak tělo slábne. Ale musíš dál. To je pak jen o hlavě.

Když se pak vrátíš domů, všechno bolí, ale zároveň... je v tom zvláštní klid. Klid únavy. Jako by se všechno vyčistilo. A ta myšlenka, že zítra se to celé opakuje. Trochu děsivé, trochu uklidňující. Pro mne je to tak.

Co si vzít na první MMA trénink?

Na první MMA trénink stačí tričko, kraťasy a voda. Nic víc.

Fakt jenom to. Marek, 32, Brno. Pamatuju si, jak jsem poprvé přišel. Vytahaný triko, starý trenky. Nikdo to neřešil. Hlavně nebuď frajer s novým vybavením, když nic neumíš. To je trapas.

Ale pak to přijde. Musíš nakupovat. A nešetřit na blbostech. Seznam, co fakt budeš potřebovat, a to rychle.

Chránič zubů. Hned. Tvarovatelný ve vodě. Za dvě stovky. Nečekej, až ti někdo vyrazí zuby zuby. Horní patro stačí.
Suspenzor. Bez debaty. Jedna zbloudilá kopačka a je konec. Tohle je základ, chlape.
Rukavice. Nejdřív velké boxerské. Aspoň 14oz, ideálně 16oz na sparingy. Ne menší, to je na pytel, ne na lidi. Pak malý MMA rukavice, ty velký bambule, ne ty profi placky.
Chrániče holení. Pořádný, co kryjou i nárt. Ty navlíkací ponožky jsou k ničemu. Kopeš a stejně to bolí jak čert.

Proč to vůbec píšu. Jo, protože se mě furt někdo ptá. A každej dělá stejný chyby.

Hygiena. Vole, mýdlo po tréninku. A rashguard je lepší než tričko, saje pot a chrání před odřeninami a bordelem z žíněnky. Fakt.

Boty nech v šatně. Na žíněnku jen naboso.

Celá ta sranda stojí na začátku tak 3-4 tisíce Kč, když to koupíš rozumně. Ceny 2024. Venum, Hayabusa, to je top, ale na start stačí třeba Katsudo nebo RDX.

A jo, žádný ego. Nech si poradit.

Jak vybrat rukavice na MMA?

MMA rukavice se dělí na tréninkové (sparingové) a zápasové (amatérské/profesionální). Tréninkové mají silnější polstrování pro ochranu. Zápasové jsou lehčí s menším polstrováním pro maximální úder. Materiál je buď syntetická kůže (PU), nebo pravá kůže. PU je pro začátečníky, kůže pro pokročilé.

Pamatuju si to jako dneska. Můj první trénink MMA v JMFS v Brně, někdy na podzim 2019. Koupil jsem si v nějakým sportovním řetězci ty nejlevnější rukavice, co měli. Jasně, že z umělé kůže. Vypadaly dobře, ale po třech týdnech to byl konec.

Ten smrad, to bylo něco. Chemickej puch potu a umělotiny, fuj. Navíc byly tuhý, vůbec se nepřizpůsobily ruce. Zlom nastal při sparingu, kdy jsem trefil lapu a ten "koženkovej" povrch na kloubech se prostě roztrhl. Vata lezla ven, cítil jsem se jak úplnej blbec.

Trenér ke mně přišel a jen prohodil, ať se na to vykašlu a koupím si pořádný. Hecnul jsem se, zainvestoval do kožených Venumek. Ten rozdíl byl neskutečnej. Měkký, voňavý po kůži a na ruce seděly jak ulitý. Údery najednou měly úplně jinou odezvu.

A ta údržba, to je taky věda. První týden jsem je vždycky hodil mokrý do tašky a začaly chytat takovej ten zatuchlej odér. Teď už vím, že je musím po každém tréninku nechat pořádně vyvětrat na vzduchu, nikdy je nezavírám zpocený do skříňky nebo tašky. To je zabije.