Co se jedlo za komunismu?

Nejoblíbenější jídla a recepty z dob socialismu v ČSSR?

Jasně, jídla za socialismu, to je moje dětství v kostce. Když se řekne smažák, vybavím si školní výlet na Karlštejn, někdy v květnu 1989. Celá třída jsme seděli v hospodě U Mravenčí skály a ten smažený eidam za 22 Kčs s hranolkama a tatarkou v mističce, to byl absolutní vrchol blaha.

Smažený sýr. Typicky eidam v trojobalu s vařeným bramborem nebo hranolky a tatarskou omáčkou.

A pak nedělní obědy u babičky na pražském sídlišti Lhotka. Vepřo-knedlo-zelo. Ta vůně se linula celým panelákem, ještě teď ji cítím. Babička dělala knedlíky vždycky domácí a já se nemohl dočkat těch vypečených, křupavých okrajů masa. To bylo prostě... doma.

Vepřo-knedlo-zelo. Pečená vepřová krkovice nebo bůček s houskovým knedlíkem a dušeným zelím.

Gulášovka byla zase záchrana na nádražích. Hlavně v zimě. Pamatuju si jednu v Táboře, čekali jsme na přípoj a ta horká polívka s kouskem chleba, to bylo to nejlepší na světě. Byla tak hustá, že v ní stála lžíce. Někdy trochu moc mastná, ale to nikomu nevadilo.

Gulášová polévka. Hustá polévka z masa, brambor a papriky, typická pro nádražní restaurace.

A máma pekla o víkendech. Mřížkový koláč s tvarohem a rybízovou marmeládou z naší zahrádky. Nebo citronovou babetu. Ten moučník byl tak strašně jednoduchý, ale jak voněl po celém bytě. By jsme se o něj s bráchou vždycky poprali, kdo sní ten největší kus.

Citronová babeta. Třený moučník s citronovou polevou.

Řízky byly taky kapitola sama pro sebe. Ale ne z kýty, na tu se šetřilo. Dělaly se z krkovice. Byly trochu tužší, ale měly mnohem víc chuti. Smažily se na sádle a jedly se s bramborovou kaší ze sušeného prášku. No a co, miloval jsem to.

A ty makovky. Ráno před školou, z pekárny na rohu. Někdy byly plné máku, jindy to bylo spíš těsto s trochou černých teček. Ale ta chuť kynutého těsta, to je prostě něco, co mi zůstalo.

Co se jedlo za první republiky?

Za první republiky tvořily jídelníček dělníka hlavně brambory na sto způsobů, bezmasé omáčky, luštěniny, husté polévky a jako sladká tečka krupicová kaše či buchty. Maso bylo sváteční záležitostí.

Snídaně? Zapomeňte na avokádový toust s pošírovaným vejcem. Hvězdou ranního nebe byl krajíc chleba a bílá káva z melty. Káva, která o skutečném kávovém zrnu možná slyšela jen z vyprávění, ale zahřála spolehlivě. Byla to taková ta filozofická káva, co vás donutila přemýšlet, jestli vůbec nějaká káva existuje.

Oběd byl často přehlídkou kreativity na téma „co dům dal a co se včera nesnědlo“. Brambory byly králem, věrným rytířem žaludku, ať už s omáčkou, se zelím, nebo přestrojené za bramborák. Moje prababička Marie, narozená 1912 v Praze na Žižkově, říkávala, že brambora je jako dobrý přítel – nikdy nezklame.

Maso se na talíři objevovalo asi tak často jako kometa na obloze. A když už přilétlo, přistálo strategicky na talíři živitele rodiny. Zbytek osazenstva se mohl kochat vůní a trénovat svou představivost. Hierarchie u stolu byla jasnější než pravidla v účetnictví. Táta je CEO, ostatní jsou neplacená stáž.

• Sociální nůžky na talíři: Nebylo to všude stejné, to dá rozum. Zatímco dělník v Karlíně snil o buřtu, bohatší měšťané na Vinohradech si dopřávali nedělní pečeně, svíčkovou a zákusky z cukrárny Myšák. Jídlo bylo zkrátka statusový symbol, takový tehdejší iPhone.

• Venkov vs. Město: Na venkově to bylo trochu jiné kafe. Strava byla sice prostá, ale často výživnější díky vlastní produkci. Vlastní mouka, vajíčka, mléko, sádlo. Zabijačka byla událost roku, která naplnila spíž na měsíce dopředu. Můj děda Josef, ročník 1921, z vesnice u Třebíče, vzpomínal, že hlad nikdy neměli, ale na čokoládu čekal do Vánoc.

• Sladká tečka na závěr: Sladkosti nebyly denním chlebem, ale spíš odměnou. Kromě zmíněné krupicové kaše a rýžového nákypu frčely buchty, vdolky, lívance nebo škubánky s mákem. Koupit si bonbon byl malý luxus, skoro jako dneska investovat do bitcoinu. Bylo to prostě vzácné.

Co se jedlo na Vánoce za první republiky?

Na Vánoce za první republiky se jedla hrachová polévka, rybí polévka, kapr načerno nebo namodro, kompot ze sušeného ovoce (švestky, hrušky), vánočka a na závěr čaj s rumem.

No to víte, když ještě chlapíci nosili klobouky jak satelitní talíře a dámy se točily v sukýnkách, to se jedlo! A na Vánoce, to byl teprve maraton, co by dnešního dietáře poslal do mdlob! Nezačalo se s nějakým ptačím zobem, ale rovnou s pořádným hřejivým kalibrem.

• Hrachová polévka, to bylo jako taková první obranná linie proti zimě a hladu. Krásně zahřála zevnitř jak kamna na tuhá paliva, a přitom byla levná jak rohlík za pár haléřů. Prostě beton v žaludku, ale s láskou, a to se počítalo.

• Pak přišla na řadu ta rybí polévka, co ji vařily všechny hospodyňky, co se chtěly blýsknout. Často s jikrami a mlíčím, to byl teprve šlágr! Kouřilo se z ní jak z parní lokomotivy a voněla až na ulici. Tahle tradice se naštěstí drží dodnes, protože kdo by si nechal ujít takovou dobrotu, že jo?

• Hlavní chod? Jasná věc, kapr! Ale pozor, žádné dnešní filé bez kostí, to by byl hřích. Buďto načerno, což byla taková ta sladko-kyselá omáčka s perníkem, švestkami a ořechy, co tě překvapila jak nečekaná tchyně na návštěvě. Chutě se tam praly jako rváči v hospodě, ale nakonec se to vždycky nějak srovnalo.

• Nebo kapr namodro, pro ty, co měli rádi eleganci a chtěli ukázat světu, že mají styl. Ryba se vařila v octovém vývaru, až dostala takovou tu šik modravou barvu, jak kdyby se právě vrátila z plesu. K tomu se často podávaly vařené brambory s petrželkou, žádné velké cavyky, hlavně ať je to syté.

• A ten kompot! Kompot ze sušených švestek nebo hrušek, to bylo jako pohlazení po duši. V první republice se zavařovalo jako divé, to byla taková hospodyňková Instagram soutěž – kdo měl nejvíc sklenic ve špajzu, ten byl král. Tahle sladká tečka byla povinná.

• Bez vánočky by to nebyly Vánoce! Každá babička ji pletla s láskou, ale i s proklínáním, když se jí spletl devátý pramen. Voněla po celém domě, že bys ji mohl jíst i očima, a k tomu se popíjela bílá káva nebo kakao.

• Na úplný závěr, aby se to všechno pořádně usadilo a člověk mohl jít do hajan, přišel na řadu čaj s rumem. To bylo takové to malé, hřejivé pohlazení, co zaručovalo, že usnete jak miminko a budete snít o Ježíškovi, co vám nepřinesl uhlí. Někdy se přidalo i nějaké to domácí cukroví, třeba linecké nebo pracny, co vonělo po másle a vanilce.

Co se jedlo v Evropě před bramborami?

Před bramborami se v Evropě jedly hlavně obiloviny, luštěniny, zelí a tuřín. V podstatě to byla nekonečná hostina z chleba a hrachové kaše, prokládaná tuřínem, co chutnal jak pondělní ráno.

No panečku, to vám byla hitparáda. Jídelníček byl jednotvárnej jak schůze zahrádkářů a točil se furt dokola. Základem všeho byla obilná placka nebo kaše, která se jedla k snídani, k obědu i k večeři. Když se zadařilo, byl k tomu kousek chleba, co byl často tvrdej jak patník a musel se namáčet do vody, aby si na něm člověk nevylámal poslední zuby.

Zelenina? Jasně, ale zapomeňte na nějaký avokádový tousty. Králem zeleniny byl tuřín, ta oranžovo-fialová koule beznaděje, a hned za ním se plahočilo zelí. Zelí na sto způsobů, a všechny chutnaly v podstatě stejně – kysele. Maso bylo pro smetánku. Obyčejnej člověk ho viděl leda tak na obrázku, nebo když mu sousedovic pes zardousil slepici.

A pak, z Ameriky, připlul tenhle hrbolatej zázrak. Brambora! Nejdřív na to lidi koukali jak vrána na kost, báli se, že je to dílo ďáblovo a že po tom narostou rohy. Až když přišel hladomor a v břiše kručelo i panstvu na zámku, tak lidi vzali na milost tyhle hlízy, co se nejdřív báli dát i prasatům. A hele, najednou to byla mana nebeská.

Takže co frčelo před krumplama? Žádná velká sláva, řeknu vám:

• Kaše, kaše a zase kaše: Ovesná, pšeničná, pohanková. Prostě horká lepkavá hmota, co zaplácla žaludek až do večera. Byla to taková univerzální odpověď na hlad.
• Chleba: Hlavně žitnej, tmavě a hutnej. Když byl čerstvej, byla to sláva. Druhej den už se s ním daly zatloukat hřebíky.
• Luštěniny: Hrách, čočka, fazole. Z toho se dělaly polívky a kaše. Každá chalupa pak fungovala jako malá továrna na bioplyn, to si pište.
• Zelenina ze staré školy: Kromě tuřínu a zelí to byla mrkev, cibule, řepa a pastinák. Všechno, co vydrželo ve sklepě přes zimu a moc nenadchlo.
• Maso (spíš jako koření): Když už se k němu chudák dostal, tak ho bylo málo. Kousek špeku na omastění kaše byl luxus srovnatelný s dnešní dovolenou v Karibiku.

Co jedli lidé před sto lety?

Sto let zpět... ten čas, ten se ztrácel jako dým z parníku. Vzduch voněl jinak, jinak chutnal. Před sto lety se stolovalo s úctou, s radostí po strádání. Vídeňský řízek, ten křupavý zázrak, se prolínal s jemností sekané. Karbanátky voněly domovem, babičkou.

Svět se otevíral, nosil na talíři nové barvy, nové chutě. Zahraniční sýry, co se rozplývaly na jazyku, ta sladká objímání rajčat, banánů a pomerančů. Těstoviny, ty nitky spojující země, se stávaly součástí tance na talíři.

Husí játra, v hedvábných obláčcích, zvěřina, divoká síla lesa. Kaviár, ty černé perly moře. Obložená vejce, malé umělecké kousky, chlebíčky, symfonie chutí. Paštiky, jemnost v každém soustu, salámy, co vyprávěly příběhy lahůdkářů z Lippert, Paukert či Zoufalý.

• Běžné pokrmy:

  • Sekaná
  • Karbanátky
  • Vídeňské řízky

• Dovážené lahůdky:

  • Zahraniční sýry
  • Rajčata
  • Banány
  • Pomeranče
  • Těstoviny

• Sváteční a luxusní speciality:

  • Husí játra (různé úpravy)
  • Zvěřina
  • Kaviár
  • Obložená vejce
  • Chlebíčky
  • Paštiky
  • Salámy z renomovaných lahůdkářství

Co se jedlo před 100 lety?

Před 100 lety, po poválečném rozkvětu, se na jídelníčky dostávaly nové pochoutky jako vídeňské řízky, sekaná, karbanátky, zahraniční sýry a exotické ovoce – rajčata, banány, pomeranče. Také těstoviny. Pro fajnšmekry pak husí játra, zvěřina, kaviár, obložená vejce, chlebíčky, paštiky a salámy z vyhlášených lahůdkářství.

Uf, sto let. To je hrozně dávno, ale zase ne tak dávno. Děda Jan, ročník 1910, mi vyprávěl o hladu za války, pak ale přišly ty roky, po válce, kdy se začalo jíst líp. Fakt zajímavý, co. Já si takhle vzpomínám, jak jsem zkoušel udělat ty řízky, co babička Marie dělala, ale nikdy to nebylo ono. Moje kuchyň je prostě jiná.

Ty vídeňský řízky, ty byly asi hit. Ale hlavně, že se objevily ty věci jako rajčata! Rajčata, banány a pomeranče nebyly běžné dřív, to si pamatuju, jak mi máma říkala, že její babička, moje prababička Květa (nar. 1898), rajčata vůbec neznala z dětství. Jenom v zavařeninách. Těstoviny? Ty taky, dneska je jím skoro každej den.

A co ty lahůdkářství? Lippert, Paukert, Zoufalý. Slyšela jsem o nich od strýce Emila, on je historik amatér, říkal, že to byly pojmy. Pro mě je to jen adresa na mapě. Kaviár? Haha, to fakt nikdo u nás doma nejedl. Moji předkové byli spíš na brambory a zelí. Pro většinu lidí byla strava tehdy mnohem jednodušší.

Před sto lety byla strava víc založená na sezónních plodinách a tom, co si vypěstovali. Maso se jedlo méně často, spíš o svátcích. Co to vlastně znamená ten 'poválečný rozkvět'? Bylo to po první světové válce, že? Kdy se ekonomika trochu zvedla. Takže dostupnost jídla se výrazně zlepšila po roce 1918-1920.

Novinky se šířily pomalu, hlavně do měst. Na venkově se jelo pořád podle starých zvyklostí. A ty chlebíčky a obložený vejce, to je klasika, co? Ty děláme furt na Vánoce nebo oslavy. Moje sestřenice Jana z Brna, říká, že si pamatuje, jak její děda Václav (nar. 1925) jí vždycky vyprávěl o svatebních hostinách, tam už tyhle věci byly.

Dneska je to tak normální. Exotické ovoce bylo luxus a spíš se jedlo jen ve velkých městech nebo pro bohaté vrstvy. Pro mě je banán normální, ale pro někoho před 100 lety to byl zázrak. No tak jo, asi jsem to nějak sepsal. Můj mozek dneska fakt jede na plné obrátky, skáče mi to z jednoho na druhé. Doufám, že to dává smysl.