Jak dlouho vařit kližku v papiňáku?

Jak dlouho správně vařit hovězí kližku v tlakovém hrnci?

Víš co, s tou kližkou v papiňáku, to je vždycky takové dobrodružství, viď. Jako minule, v úterý třetího října, jsem se pustila do jedné po obědě, co jsem koupila u řezníka v Holešovicích. Byl to takový ten kus, co nevypadal moc velký, ale co si pamatuji, měl tak skoro kilo. A mně už se to jednou stalo, že jsem to udělala tuhý.

Takže jsem si říkala, no tak těch čtyřicet pět až šedesát minut, jak říkali v té kuchařce, by na tu menší kližku mělo stačit. Ale já vždycky radši přidám, víš, to maso musí být prostě měkké, aby se rozpadalo pod vidličkou, ne žádná tuhá guma. Takže jsem to nechala hučet v tom mém starém tlakovém hrnci takových padesát pět minut, jen abych měla jistotu. Pak jsem to otevřela a ochutnala, a hele, bylo to skoro dokonalý. Příště to ale asi budu muset fakt zkusit na těch přesných padesáti minutách, protože to už bylo fakt na hraně. Ale kdo to má pořád měřit přesně, že jo. To je taková ta intuice, co se s vařením prostě dostaví, a já jsem trochu zmatená.

Když už mám v lednici takový ten obří kus, třeba na guláš pro celou rodinu, co váží třeba kilo a půl nebo i víc, jako minule před Vánocemi, to je pak jiná káva. To už vím, že to chce fakt čas, někdy i hodinu a půl až dvě hodiny klidně.

Ale vždycky to je hlavně o tom, jak to maso chceš mít. Jestli to chceš jen tak, aby se dalo krájet, nebo jestli chceš, aby se rozpadalo pod vidličkou. Já mám ráda to druhé, tu totální jemnost, když se to skoro samo rozplyne na jazyku. Tam už se pak nejedná o nějaké přesné minuty, ale spíš o ten pocit, když to maso ochutnáš. Jeden čas jsem to i víc sledovala, abych to měla tabulkově, ale teď už to dělám spíš od oka, tak nějak podle toho, co mi říká moje vařící duše. Vždycky si vzpomenu na babičku, ta taky nic neměřila, jen tak ochutnala a věděla.