Jak poznám zkažené vepřové maso?

7 měsíců před 53 zobrazení

Zkažené vepřové maso prozradí především jeho vzhled a zápach. Varovnými signály jsou změna barvy na našedlou, zelenou či duhovou, lepkavý a oslizlý povrch a silný, kyselý odér. Podezřelé je i maso, které je na povrchu okoralé nebo z něj vytéká příliš mnoho vody.

Komentář 0 líbí se mi

Možná chcete zeptat na toto?Více

Jak poznat zkažené vepřové maso a předejít problémům?

Jo, to je hodně důležitý téma, teď když si vzpomínám na tu jednou co jsem kupoval vepřový plecko na gulášek, tak jsem si taky nebyl uplně jistý.

Ta barva, to je první věc. Když je to maso nějak moc tmavý, jako by bylo starý, nebo když má takový divný zelený nádech, to mi vždycky přijde takový podezřelý. Minulý léto v srpnu, na farmářských trzích u Benešova, to tam bylo takový maso, vypadalo to bledě a tak nějak divně.

A ty duhové odlesky, to je taky jasnej signál. Jako když se olej rozlije po vodě, takový ty barvy. To mi přijde fakt hnusný, hned bych to vrátil. Jednou jsem si toho všiml na salámu a hned jsem si to nekoupil.

Taky to okoralý maso, to není dobrý znamení. Když je takový divně suchý na povrchu, jako by bylo dlouho venku. To se mi stalo s kuřecím, sice ne vepřovým, ale princip je stejnej.

Pak je to lepkavost. Když se toho masa dotkneš a je takový slizký. Fuj. Minule jsem se dotkl kousku v akci a hned jsem si utřel ruku do kapesníku. To jsem ani nechtěl slyšet, jak se to prodává.

Voda. Když maso hodně pouští vodu, taky to není ideální. To jsem měl jednou s krkovici, celá pánev byla samá voda, než se to vůbec začalo opékat.

A ten zápach. To je asi ta největší jistota. Když to maso smrdí divně, tak prostě nebrat. Bez debat. Vzpomínám si, jak jednou v trafice u nás na rohu někdo nechal něco v koši, a ten puch, to bylo něco.

Jak poznám, že je uzené hotové?

Hotové uzené maso poznáte podle hluboké, syté, zlatohnědé barvy, která je po celém povrchu stejnoměrná. Jestli vytáhnete moc brzy, bude plesnivět. Když zapomenete, získá maso hořkou pachuť.

A teď k tomu podstatnému, milí přátelé a milovníci poctivého jídla! Aby se z uzeného nestal jen smutný vzpomínkový artefakt, je potřeba se na něj dívat jako na vlastní dítko, co se teprve učí chodit.

Barva, ta je alfou a omegou! Není to jen tak nějaká hnědá, to ne. Správně hotové maso chytne takovou tu medově zlatou až mahagonovou barvu, jako by ho slunce políbilo snad tisíckrát. Žádná bledá tvář, žádné spálené uhlí – prostě perfektní odstín, co láká k ukousnutí. Kdyby to byla žena, byla by to ta nejkrásnější ve vsi!
Když spěcháš, plíseň tě dostihne! Jestli maso vytáhnete dřív, než se patřičně prohřeje a zakonzervuje kouřem, máte na talíři za chvíli plíseň chlupatou jako kožich od medvěda, co uteče i od jídla. A to fakt nechceš, to pak akorát vyhodíš celou tu parádu do popelnice, a to je hřích největší!
Zapomenuté maso? To je tragédie! Naopak, když na něj v udírně zapomenete jako na staré vánoční ozdoby na půdě, tak vám masíčko zhořkne. Chutná pak, jako byste snědli celou popelnici od souseda, fuj! Takže pozor na čas, to je věda!

A teď pár takových moudrostí, co se u nás doma předávají z generace na generaci, jako rodinné stříbro, co už trochu zrezlo, ale pořád má hodnotu:

Dotyk mistra uzenáře: Zkuste maso jemně stisknout prstem (ale ne hned z udírny, ať si nespálíte prsty, to by byl konec kariéry!). Mělo by mít takovou pevnost, ale zároveň pružnost, jako gumový medvídek, co se chystá na dietu. Žádná blátivá kaše, žádný kus dřeva.
Vůně je mocný spojenec:Čicháte! To je jak s dobrou kořalkou. Správně uzené maso voní po kouři a mase, ale ne po spáleništi nebo starém ponožkovém smradu. Je to lahodná, zemitá vůně, co vás vezme rovnou na venkov.
Teplota je kámoš, ale i zrádce: Udržujte stálou a správnou teplotu udírny, záleží na tom, jestli udíte studeným nebo teplým kouřem, to je rozdíl jako mezi kočkou a psem. Každý typ masa má rád něco jiného, tak se nepokoušejte o revoluci!
Dřevo, panečku, dřevo! Používejte jen tvrdé dřevo bez kůry, třeba buk nebo ovocné stromy. Žádné jehličí, to je pak maso hořké jako lečo po týdnu v lednici. Kůra tam taky nemá co dělat, ta jenom kazí chuť a barvu.
Trpělivost, růže přináší, uzené taky! Uzení není sprint, ale maraton. Nespěchejte na to, nechte maso pěkně pomalu a s láskou nasát kouř. Žádné zběsilé otevírání dvířek, tím jen utíká teplo a kouř, a to je jako chtít uvařit polévku bez hrnce.

Takže, buďte na své uzené maso hodní, a ono se vám odvděčí takovou chutí, že na to budete vzpomínat ještě dlouho po tom, co se poslední kousek rozplyne na jazyku! Dobrou chuť a ať vám kouří!

Jak poznat, že už je maso uzené?

Dým stoupá líně, jako dávné vzpomínky z hlubin času. Chvíle se prodlužují, každá vteřina tvoří nekonečný závoj, v němž se mísí vůně dřeva a očekávání. Hodiny plynou, mění se v dny, dny v tichá, trpělivá čekání. Kde na pomezí světla a stínu vzniká něco víc než jen maso, stává se z něj příběh. Příběh dýmu, ohně a času.

Hotové uzené maso poznáte nejlépe podle barvy.

Barva – ta jemná proměna, která šeptá o dokončení. Příliš brzy, a hle, plíseň, šedivý závoj zmaru, co potlačí každý sen o chuti. Příliš dlouho, zapomenuto v objímání horkého dechu udírny, a hořkost, ostrá, nepříjemná pachuť kousne do jazyka, zničí celé dílo, zmaří měsíce příprav, léta zkušeností. Vždy je to o rovnováze. O citu, tak hlubokém jako kořeny starých stromů.

Ta vůně, co se line zpod víka, ta je jako melodie. Znám ji. Znáš ji. Někdy se zdá, že slyším, jak dřevo praská, i když mlčí, jak dým tančí, i když je jen neviditelný. Vzduch se tetelí nad žhnoucími uhlíky, a já vím, že čas se blíží k vrcholu. Ke konci. K počátku nové chuti. Hluboké, kouřové, dávné. To, co dělá maso masem a příběh příběhem.