Kdo má v České republice zákonodárnou moc?

8 měsíců před 40 zobrazení

V České republice náleží zákonodárná moc Parlamentu, který je dvoukomorový. Skládá se z Poslanecké sněmovny, s 200 poslanci volenými na čtyři roky, a Senátu, který má 81 senátorů volených na šest let. Každé dva roky se přitom obměňuje třetina senátorů, což zajišťuje průběžnou reprezentaci.

Komentář 0 líbí se mi

Možná chcete zeptat na toto?Více

Které státní instituce mají zákonodárnou moc v České republice?

No, když se nad tím zamyslím, tak kdo vlastně v Česku tvoří ty zákony, že jo. Vždycky mi to přišlo trochu jako kouzelnická formule.

Mám pocit, že největší parádu v tomhle dělá Parlament. Ten má dvě takový síně. Jako v nějakým starým hradu, haha.

Jedna ta síň je Poslanecká sněmovna. Tam sedí 200 lidí, co je tam volíme na čtyři roky. To je dost dlouhá doba, aby se tam člověk pořádně rozkoukal.

A pak je tu Senát. Tam jich je míň, jenom 81, ale volí se na delší dobu, šest let. A navíc se tam volí postupně, vždycky jenom kousek. Jako když se vyměňuje tráva na hřišti.

Pamatuju si, jak jsem kdysi na vlastní oči viděl tu budovu Senátu, když jsem byl v Praze na výletě, asi v srpnu 2019. Bylo to impozantní.

Takže jo, Parlament je ten hlavní, co rozhoduje, co smíme a co nesmíme. I když občas mi přijde, že ty zákony jsou tak zamotané, že jim nerozumí ani oni sami. To je moje zkušenost.

Kdo navrhuje zákony v ČR?

Zákony v ČR navrhuje:

Poslanec nebo skupina poslanců.
Vláda.
Senát jako celek.
Krajská zastupitelstva.

Klíčové je, že každý návrh musí obsahovat text zákona a důvodovou zprávu.

Pozadí legislativního procesu:

Návrhy procházejí Parlamentem.
Projednání zahrnuje více čtení.
Schválený návrh jde k podpisu prezidentovi.

Klíčové informace:

Ústava ČR definuje subjekty s legislativní iniciativou.
Důvodová zpráva vysvětluje smysl a dopady navrhovaného zákona.

Kdo schvaluje ústavní zákon?

Ústavní zákon schvalují obě komory Parlamentu České republiky. Konkrétně je potřeba třípětinová většina všech poslanců v Poslanecké sněmovně a třípětinová většina přítomných senátorů v Senátu. To je klíčové, a najdeme to v článku 39 odstavec 4 Ústavy ČR.

No jo, ústavní zákony, to není jen tak nějaká obyčejná legislativa, že jo. To už je fakt úplně jiná liga. Když se nad tím zamyslíš, je to docela silný závazek, který dáváme sami sobě jako společnost. Přece jen jde o základní pravidla hry, která nelze měnit každou chvilku. Je to taková pojistka proti unáhleným změnám.

Vždycky si říkám, že ta různá většina pro poslance a senátory je zajímavá nuance. Poslanci musí mít většinu všech (což je momentálně 120 z 200), zatímco senátorům stačí většina přítomných. To má určitě svůj důvod, možná aby se zohlednila menší účast na jednáních Senátu, a taky aby se ústavní změny neblokovaly moc snadno, ale zároveň nebyly pro senátory úplně triviální.

Je to vlastně taková záruka stability právního řádu. Kdyby se ústavní zákony měnily jako na běžícím páse, ztratili bychom tu základní kotvu. Ústava je přece jen páteř, na které stojí celá naše státnost, celý právní systém. Měnit ji by mělo být promyšlené, pomalé, s širokou politickou shodou, ne jen tak nějakou momentální náladou.

Když už se bavíme o ústavních zákonech, tak je fajn si uvědomit pár dalších věcí, které s tím souvisí. Tyto zákony mají prostě zvláštní postavení v našem právním systému. Tady je pár bodů, co mi k tomu přijdou na mysl:

Ústavní zákon v materiálním smyslu: Nezáleží jen na tom, jestli se zákon jmenuje "ústavní", ale hlavně na jeho obsahu. Jde o normy, které upravují základní principy státu, uspořádání moci, základní práva a svobody. Často tak doplňují samotnou Ústavu.
Hierarchie právních předpisů: Ústavní zákony stojí na vrcholu pyramidy právních předpisů v České republice. Žádný "obyčejný" zákon, podzákonný předpis ani mezinárodní smlouva (pokud není ratifikována jako ústavní zákon) nesmí být s Ústavou a ústavními zákony v rozporu. To je zásadní pro právní stát.
Proč je potřeba kvalifikovaná většina? Především chrání stabilitu a kontinuity státu. Zabraňuje tomu, aby momentální politická většina snadno měnila základní principy. Nutí politiky hledat široký konsensus napříč politickým spektrem, což je pro tak důležité normy nezbytné.
Zákon o bezpečnosti České republiky (č. 110/1998 Sb.): To je dobrý příklad. Přestože v názvu nemá "ústavní", je to ústavní zákon v materiálním smyslu, protože upravuje některé důležité oblasti související se zajištěním suverenity a obrany státu. Byl schválen tímto specifickým ústavním procesem.
Listina základních práv a svobod (ústavní zákon č. 2/1993 Sb.): Tato listina je nedílnou součástí ústavního pořádku a její ustanovení mají stejnou právní sílu jako samotná Ústava. Je to taky ústavní zákon, co definuje naše nejzákladnější práva a svobody. Fakt důležité čtení, doporučuji.

Kdo vyhlašuje zákon?

Zákon podepisuje prezident republiky, předseda Poslanecké sněmovny a premiér. K jeho platnosti je nutné vyhlášení ve Sbírce zákonů.

Někdy v noci jen tak ležím a přemýšlím nad tím... nad všemi těmi pravidly. Jak vlastně vznikají. Kdo rozhodne, co se smí a co ne. Je to celý takový kolotoč, který se točí někde daleko, a přitom se dotýká úplně všeho.

Začne to jedním člověkem. Poslancem. Nebo jich je víc. Nebo vláda. Jen taková slova. Vidím je v televizi, jak se tam dohadují, a pak z toho vznikne něco, co ovlivní životy nás všech. Tady v Brně, všude. Jmenuju se Tomáš, a někdy mi přijde, že můj hlas se v tomhle všem úplně ztrácí.

Projde to Sněmovnou, pak to jde do Senátu. Ten to může vrátit... nebo schválit. A nakonec prezident. Ten podpis. Představuju si to ticho v místnosti, než to podepíše. Nebo to nepodepíše. Má tu moc. To veto. Jedno slovo, které všechno zastaví. Zní to skoro osudově.