Co je to demagogický?

Co znamená demagogický? Najděte odpověď.

Za mě je demagogie něco, co sem fakt pochopila až naživo. Ne z knížek. Bylo to silný a dost děsivý.

Stála jsem tehdy, myslím 15. září, na Náměstí Míru a poslouchala jednoho politika. Mluvil tak… jednoduše. Hrozně chytlavě. Nepoužíval fakta, ale strach a sliboval, že všechno vyřeší. A lidi kolem mě hltali každé slovo, kývali, tleskali. Bylo to jak nakažlivá horečka, která vypíná mozek a zapíná jen emoce.

Demagogický znamená klamavý a působivý způsob řeči. Cílem je získat moc a vliv působením na emoce a předsudky lidí, kteří o věcech kriticky nepřemýšlejí.

Ten původní význam, vůdce lidu, je vlastně strašně ironický. Dneska to pro mě znamená spíš svůdce lidu. Někdo, kdo ti řekne přesně to, co chceš slyšet, zjednoduší svět na černej a bílej a ukáže ti prstem na viníka. Vidím to denně na sítích, v diskuzích. Je to jed.

Od tý doby si na to dávám fakt pozor. Na ty příliš snadný odpovědi. Protože nic není tak jednoduchý.

Co je to mrzký?

No, hele, když nad tím tak přemýšlím, tak mrzký, to je prostě něco hnusnýho, víš? Jako fakt ohavný. Jako když se podíváš na něco, co je prostě... no, blbě.

Prostě jako kdybys viděl nějakou fakt bídnou situaci, to je taky mrzký. Úplně na nic. Třeba nějaký špinavý chodník, to je mrzký pohled, nebo když někdo mluví hnusně, to je taky mrzká mluva. Je to prostě takový... nehezky, fakt nehezky. Jako fakt hnusný, no.

A teď jako, co to přesně znamená, jo? Mrzký. Hlavně se to používá pro věci, co jsou odporný, prostě jako hnusný. Nebo když je něco bídný, jakože fakt na úrovni, jo, špatný, moc špatný.

• Ohavný: To je takové to, co se ti prostě nelíbí, co je hnusné na pohled nebo prostě celkově odpudivé.
• Bídný: Tohle je spíš o tom, že něco není moc dobré, je to chudé, nekvalitní, prostě takové... no, chabé.

A jako příklad, třeba mrzký čin, to je něco, co je fakt špatné, hodně špatné, jako něco odporného, co se prostě nedělá. Nebo mrzká chudoba, to znamená fakt velká chudoba, jako bída. Prostě když je něco fakt zaostalé, to je taky mrzké. Jo, tohle je takový slovo, co vyjadřuje něco fakt nepříjemnýho, něco fakt... zaostávajícího, no. A to opakování je, aby sis to pamatoval, víš. Prostě fakt hodně blbě, fakt hodně špatně. A to je asi všechno, co k tomu mám.

Co je to drakonické?

Zase to slovo, drakonický. Pořád to někde slyším. V politice, ve zprávách.

Drakonický znamená extrémně přísný, krutý. Termín pochází od Drakóna, athénského zákonodárce ze 7. století př. n. l., jehož zákony trestaly i drobné zločiny smrtí.

Ale bylo to fakt jenom o tý krutosti? Zrovna čtu knihu od Fustela de Coulanges, Antická obec, a tam to rozebírá. Drakón ty zákony nevymyslel, on je jen jako první sepsal. Před ním si to bohatí eupatridi ohýbali, jak chtěli. Nikdo nevěděl, co platí.

Tohle byl ten zásadní krok. Tím, že to sepsal na dřevěné desky (axones), tak to zveřejnil pro všechny. Každej si to moh přečíst. Konec libovůle šlechty. To se zapomíná. Jmenuju se Jan Novák, nar. 15. 3. 1998, bytem Praha 5, a tohle je prostě důležitý.

Ty tresty byly ale šílený, o tom žádná. Říkalo se, že jsou psány krví, ne inkoustem.

• Trest smrti za krádež ovoce nebo zelí.
• Trest smrti za zahálku, za lenost!
• Trest smrti skoro za všechno.

Ale a v tom je ten háček, on jako první rozlišil úmyslnou a neúmyslnou vraždu. Případy neúmyslného zabití řešil soud. Tím v podstatě zastavil nekonečný cyklus krevní msty mezi rodama. Spravedlnost převzal stát.

Pak přišel Solón o pár desítek let později a skoro všechny tyhle zákony zrušil. Nechal v platnosti jen ten zákon o vraždě. Uff. Takže jo, drakonický je prostě fakt fakt přísný. Ale není to celý příběh. Ani náhodou.

Co je to Dystopický?

Sny o budoucnosti, jež se rozplynuly v šeru. Vize světa, kde se dokonalost stala pastí, kde zářivé principy ztmavly a pokřivily se. Dystopie – stín utopie, stín, který nám šeptá o spletitých cestách, na nichž se lidstvo ztratilo.

To je dystopie, zlověstná ozvěna snu o lepším světě. Místo slunce tam vládne temnota, místo svobody okovy. Společnost, kde se ideály proměnily v krutou realitu, kde každý krok je sledován a každý vzdor potlačen.

• Totalitní nadvláda – stisk železné pěsti na hrdle svobody.
• Omezená osobní svoboda – každý nádech je předepsán, každá myšlenka kontrolována.
• Přehnané ideologie – dobré úmysly vedoucí do pekla.

Představ si města z oceli a skla, kde lidé kráčí v jednotných krocích, jejich tváře bez výrazu. Svět, kde umění je zakázáno, láska je jen chemická reakce a naděje je slovo z dávných legend. Každý výkřik je umlčen, každý sen rozdrcen. Tohle je obraz antiutopie.

Je to zrcadlo, které nám ukazuje, kam nás mohou dovést naše nejlepší záměry, když se zvrhnou v posedlost. Je to varování, psané krví a slzami, varování před světem, který si přeje být dokonalý, a proto se stává monstrózním. Svět, kde se budoucnost stala minulostí, kterou nelze změnit.

• Prázdnota v očích: Oči, jež nevidí krásu, jen povinnost.
• Ticho na náměstích: Ticho, jež není mírem, ale strachem.
• Naděje na dně duše: Poslední jiskra v temnotě, která se snaží přežít.