Jak být asertivní?

Takže, asertivita. No, co to vlastně znamená? Víme to všichni? Já jsem s tím občas docela zápasila, víte.

Asertivita, jak já to chápu, je o tom, že si člověk uvědomuje, že i ten druhý má svůj pohled na věc. Ale! To neznamená, že se mu podřídím. Rozhoduju se sám, za svoje rozhodnutí si stojím a nesu si důsledky. Jasně řeknu, co chci, co si myslím. Třeba, včera jsem s kamarádkou chtěla jít do kina na ten nový akční film, ale vůbec se mi nechtělo do toho narvaného kina. Normálně bych asi kývla a šla, abych nebyla za husu. Ale řekla jsem jí, víš co, radši bych šla do té naší malé kavárničky a v klidu si popovídala. A víte co? Ona byla vlastně ráda!

Jo a umět říct "ne" nebo "nevím" – to je klíčový. Kolikrát jsem si nabrala víc, než jsem zvládla, jen abych někomu udělala radost? A pak jsem byla akorát naštvaná sama na sebe. A taky mám právo změnit názor, že jo? Nejsem přece robot!

A co manipulace? Fuj! To nesnáším. Já chci jednat na rovinu a to samé čekám i od ostatních. Žádný podrazy a nátlak. A aktivní naslouchání? To je taky důležitý. Chci slyšet, co ten druhý říká, a snažit se mu porozumět. I když s ním třeba nesouhlasím.

Hele, asertivita není lehká věc, ale myslím, že stojí za to se ji učit. Protože nakonec je to o tom, být sám sebou a stát si za tím. No ne?