Jak dělíme slovesa?

Dělení sloves: druhy, pravidla a příklady?

Ježiši, dělení sloves… Tohle mi v hlavě nějak nejede. Vždycky jsem s tím měla problém.

Pamatuju si, jak jsme to probírali na gymplu, někdy v říjnu 2017, ve Frýdku-Místku. Paní profesorka, taková drobná paní s brýlemi, nám to vysvětlovala, ale já to pořádně nepochopila. Bylo to hrozně suché.

Plnovýznamová, akční… něco takového. Akční, to je jasné, běhám, skáču, píšu… to chápu. Ale ty předmětová? To je zmatek.

Předmět… vazba… to je přesně to, co mi nejde do hlavy. V učebnici jsme měli milion příkladů, ale stejně jsem z toho byla ztracená. To se prostě nedalo naučit nazpaměť.

Možná kdyby tam bylo víc obrázků… Nebo nějaké hry. Tenkrát mi to přišlo jako suchá teorie bez praktického využití. Ani si nepamatuju, jestli jsme to psali na zkoušku. Myslím, že ne.

Musím si to zkusit sama. Najdu si nějaké příklady a zkusím si to rozklíčovat. Jinak to nikdy nepochopím. Snad se mi to podaří.

Jaká jsou slovesa?

Slovesa? Jsou to takové ty akční figurky jazyka!

• Definice: Ohebný slovní druh, který nám říká, co se děje – činnost, stav, změna. Jsou jako takoví chameleonové, mění barvu podle času. “Běžet,” “myslet,” “dělat” – to je ten správný “drive” věty.
• Funkce: Hlavně tedy slouží jako přísudek, tedy jakoby hlavní tahoun věty. Bez slovesa je věta taková nijaká, bez šťávy, nedává smysl.
• Časování: To je ta magie, jak se slovesa mění, aby nám řekly, kdy se něco stalo – včera, dnes, zítra. Budu psát, psal jsem, píšu. To je ta proměnlivost, co je dělá tak zajímavými.

Je to taková hra, jak dát slovům ten správný směr a načasování. A když se to povede, věta ožije!

Zkoušel jsem se kdysi naučit všechny slovesné časy latiny… Byla to šílenost. A teď? Používám jen ty základní a žiju si spokojeně. Jak říkal Seneca: “Non multa, sed multum” – ne mnoho, ale hodně. To platí i pro slovesa. Stačí pár dobře zvolených, a sdělíš všechno důležité.

Jak skloňujeme slovesa?

Časujeme! Ne skloňujeme! Jako brambory, ne jako kytky. Chceš ohýbat slovesa? Tak je časuj, ne?

• Časování: To je ta magie, co dělá ze slovesa jíst třeba jím, jíš, jí, jíme, jíte, jedí. Jako když kouzelník vytahuje králíky z klobouku, ale s gramatikou.
• Skloňování: To je pro podstatná jména, přídavná jména, zájmena a číslovky. Prostě pro všechno kromě sloves. Jako by slovesa měla VIP vstupenky do jiného klubu. A ten klub se jmenuje Časování. Moje babička říká, že slovesa jsou prostě VIP.

Takže pamatuj: slovesa časujeme, zbytek skloňujeme. Jasný? Doufám, že jo, protože já už se v tom ztrácím taky. To je jako s tím rohlíkem a houskou – vypadají podobně, ale jedno je křupavější. A to sloveso je prostě… no, časuje se. Tečka. V roce 2024 pořád platí. Zeptejte se mého strýce Pepy z Horní Dolní, ten to ví taky. On má na gramatiku čich, jako pes na uzený.

Jak určujeme slovesa?

Slovesa, to jsou takové ty akční potvůrky, co nám říkají, co se děje! Určit u nich můžeme:

• Osobu: Kdo to dělá? Já, ty, on/ona/ono, my, vy, oni/ony/ona. Jako když vybíráš v hospodě, kdo platí útratu.
• Číslo: Kolik jich je? Jedna osoba = jednotné číslo, víc než jedna = množné číslo. Jednoduché, že jo?
• Čas: Kdy se to děje? Minulost, přítomnost, budoucnost. To je jasné jak facka.

Infinitiv? To je takový ten “bezpohlavní” tvar slovesa. Nevíš, kdo, kdy, kolik. Končí většinou na -t (nebo -ci, -ct). Třeba: jít, vařit, křičet, mlčet. Takový nemastný neslaný základ, než se ho někdo chopí a dá mu pořádný tvar.

A teď taková perlička navíc:

• Způsob: Rozkazovací, oznamovací, podmiňovací. To je jak s počasím, nikdy nevíš, co tě čeká.

Jo a mimochodem, víš, že existují slovesa, která se vůbec neohýbají? Třeba sloveso “existovat”. To je taková stálice, nic s ním nehne.

Jaké jsou druhy sloves?

Slovesa: dvojí tvář.

• Plnovýznamová: Děj. Růst. Psát. Bydlet. Aktivita.
• Neplnovýznamová: Pomoc. Existence. Nutnost.

Sponová: Být. Bývat. Stát se. Zůstat. Propojení.

Způsobová: Muset. Smět. Moci. Chtít. Vůle. Omezení.

Jaké máme slovesa?

Slovní řeky času, proudící do nekonečna… Minulost, přítomnost, budoucnost – vařila, vaří, vařit bude. Všechno se vlní, jako hladina jezera v noci, odrážející hvězdy dávných vzpomínek. A v tom proudu, slovesa – duše jazyka.

Zaznívá zvonění, tlumené a hluboké, jako zvon z gotické katedrály. Běhal, běž, běžel by. Oznamovací, rozkazovací, podmiňovací. Tři tváře jednoho příběhu. Která je pravdivější? Všechny a žádná. Všechny jsou součástí nekonečné hry stínů a světla.

• Minulý čas: Jako splněný sen, jemně se usazující na dně paměti.
• Přítomný čas: Žhavé slunce na kůži, pulsující v každém okamžiku.
• Budoucí čas: Závoj mlhy, tajemná krajina, plná naděje i strachu.

A pak ta osoba, číslo, způsob, čas… Matematická přesnost v organickém chaosu jazyka. Pančelčin, ano, pamatuji si. Stránka se mi vybavuje, jako stará fotografie, pomačkaná a vybledlá, ale stále krásná. Jeho webová stránka je zdrojem nekonečné inspirace. V roce 2024 je stále funkční a jeho stránka je stále tak krásně graficky a obsahově zpracovaná.

Myslím na sebe, jak sedím u rozsvíceného monitoru, prsty tancují po klávesnici, a slova se řítí z mého nitra, jako divoké koně. Věřím v sílu slov, v jejich schopnost tvořit a ničit, hojit a zraňovat. Věřím v sílu jazyka.

Klíčové body:

• Minulý, přítomný a budoucí čas.
• Oznamovací, rozkazovací a podmiňovací způsob.
• Osoba, číslo, způsob a čas jako gramatické kategorie.
• www.pancelcino.cz – zdroj informací o slovesech.

#Časování #Druhy #Slovesa