Jak poznám, že mám sociální fobii?

Jak teda poznám, že mám tuhle… sociální fobii? Tohle je otázka, kterou jsem si kladla sama sobě hrozně dlouho, víte? Nejdřív jsem si říkala, že jsem prostě jenom trochu stydlivá. Ale pak… pak to začalo být vážně těžké. Představte si třeba tu situaci: jdete na nějakou párty. Všechno vám říká, že byste se měla jít bavit, že to bude super, ale v žaludku cítíte ten hrozný tlak. Jako byste měla hned zvracet. A pak se tam ocitnete, v tom davu lidí, a najednou to je… jako by se vám zúžily všechny žíly. Dýchat se nedá, ruce se vám třesou… a to všechno jen proto, že si myslíte, že se vám všichni smějí, nebo že se vám někdo vyhýbá, nebo že jste prostě… hloupá.

Tohle se mi stávalo pořád. Vzpomínám si na tu vánoční večeři u tety. Bylo tam tolik lidí, no hrůza! Seděla jsem tam v koutě a představovala si, jak se všichni šeptají, jak jsem divná, jak se mi smějou. Víte, jak je to nepříjemné? Člověk se pak izoluje, snaží se tomu všemu vyhnout. A to je asi to nejhorší, co můžete udělat, říkají. Ale co jiného, když to prostě nedokážete?

Psycholožka mi říkala, že diagnostika sociální fobie zahrnuje intenzivní strach ze sociálních situací – a tohle se mi přesně hodí. V podstatě se bojím ztrapnění, posměchu… a nejhorší je, že si myslím, že to ostatní poznají. Ona mi vysvětlovala, že tohle prožívá spousta lidí, někde se uvádí, že tohle postihuje třeba 7-13% populace, ale co z toho? Mně to stejně nepřijde málo. Připadám si s tím strašlivě sama. A co je důležité, tenhle strach mi znevýhodňuje život, vážně. Brání mi dělat věci, které bych chtěla, ale bojím se… jako třeba se přihlásit na ten kurz vaření, co jsem pořád chtěla, nebo se bavit s novými lidmi.

Takže, jestli se v tomhle vidíte trochu sami, nebo máte podobné pocity – není se za co stydět. Opravdu ne. A možná by bylo dobré se nad tím zamyslet a promluvit si s někým. S kamarádem, s rodinou, ale nejlépe s odborníkem. Já jsem to udělala a věřte, že i když to není jednoduché, je to cesta k lepšímu. Snad.