Co znamená interpersonální?

Co je interpersonální chování?

Interpersonální chování je souhrn našich projevů – slovních i mimoslovních, úmyslných i nevědomých – směrem k jiným lidem nebo entitám.

Pamatuju si to jako včera. Loni v listopadu, bylo to u nás doma, na takové té oslavě mých třicátých pátých narozenin. Máma uvařila svíčkovou, vůně se linula celým bytem. Kolem stolu seděla celá rodina, ale já jsem se nějak zaměřil na bratra, Petra.

Měl zrovna docela těžké období v práci, dostal výpověď, i když to ještě nikomu neřekl. Já jsem to věděl, protože mi to pověděl den předtím, v baru U Dvou Koček, při pivu.

No a teď u stolu, teta se ho ptala, jak se mu daří, a on začal něco obecného mumlat. Já jsem si ale všimnul, jak se mu v tu chvíli zachvěla ruka s vidličkou, jak si nevědomky pohladil ten malý šrám na obočí, co má od dětství.

Nikdo jiný si toho nevšiml, nebo aspoň myslím, že ne. Ale já jsem pochopil. V tom momentě mi do hlavě problesklo, jak tohle chování, ta mimoslovní reakce, vlastně prozradí víc než slova.

Hned jsem cítil takové sevření na hrudi, chtěl jsem mu pomoct, ale zároveň jsem věděl, že to nechce teď řešit. Pak jsem schválně převedl řeč na babiččin nový recept, aby ho to odlehčilo. To bylo mé vědomé interpersonální chování, snaha ochránit ho.

A pak jsem si v duchu uvědomil, jak často se tohle děje, kolik takových malých mikro-projevů vysíláme a přijímáme. Přesně o tom to je – ty verbální i neverbální signály, co si mezi sebou posíláme, ať už si to uvědomujeme, nebo ne.

Důležité je si uvědomit, že interpersonální chování má několik rovin:

• Slovní (verbální) projevy: To, co skutečně říkáme. Slova, tón hlasu, volba výrazů. Může být přímočaré nebo zastřené.
• Mimoslovní (nonverbální) projevy: Tady je toho mnohem víc, než si myslíme. Řeč těla, gesta, mimika (výrazy obličeje), oční kontakt, postoj, dotyky, dokonce i vzdálenost, kterou si od druhých držíme. Často prozradí to, co slova ne.
• Vědomé motivy: Jednáme záměrně. Chceme někoho podpořit, přesvědčit, utěšit. Naplánovaná interakce.
• Nevědomé motivy: To, co se děje "pod povrchem". Stres, úzkost, radost, frustrace se projevují bez našeho přímého úmyslu. Automatické reakce.
• Směřování k subjektu: Nemusí jít jen o konkrétního člověka. Může to být i skupina lidí, nebo třeba ideální představa někoho, kdo tam zrovna není, ale o kom mluvíme.

Celkově to formuje naše vztahy, určuje efektivitu komunikace a ovlivňuje, jak nás druzí vnímají. Bez pochopení těchto projevů bychom byli v sociálních interakcích ztraceni.

Jaké jsou typy komunikace?

Typy komunikace jsou verbální (slovní), nonverbální (mimoslovní), intrapersonální (vnitřní dialog), interpersonální (mezi dvěma lidmi), skupinová a masová. Dělí se také na záměrnou a nezáměrnou.

Každý přenos informace je v podstatě pokus o překlenutí propasti mezi dvěma vědomími. Signál, který vysíláme, ať už slovem nebo gestem, je kód, který musí druhý dešifrovat. A v tom dekódování se skrývá celé kouzlo i tragédie nedorozumění.

Fascinující je právě ta nezáměrná rovina. Tělo nelže. Můžete říkat cokoli, ale postoj, tik v oku nebo uhýbavý pohled prozradí vnitřní napětí. Paul Watzlawick to v roce 1967 definoval jasně: nelze nekomunikovat. I mlčení je silný vzkaz.

Rozdělení podle počtu účastníků je nejpraktičtější. Ta dělba je celkem intuitivní.

• Intrapersonální komunikace: Váš vnitřní monolog. To, jak si ráno v hlavě plánujete den, nadáváte si za chybu nebo se chválíte. Je to základní úroveň, která formuje vše ostatní. Kvalita dialogu se sebou samým ovlivňuje kvalitu dialogu s ostatními.
• Interpersonální komunikace: Dialog tváří v tvář. Tanec mezi dvěma lidmi. Tady vstupuje do hry nejen obsah, ale i vztahová rovina. Často je důležitější jak něco říkáte, než co říkáte.
• Skupinová komunikace: Dynamika tří a více lidí. Vznikají zde role (vůdce, oponent, šašek), koalice a tlak na konformitu. Udržet pozornost a směr v desetičlenné skupině je úplně jiná disciplína. Třeba na poradě v práci.
• Masová komunikace: Jednosměrný tok od jednoho zdroje k anonymnímu publiku. Televize, noviny, podcasty. Chybí zde okamžitá zpětná vazba, což dává vysílateli obrovskou moc formovat veřejné mínění.

Verbální komunikace není jen o slovech. K ní se váže i paralingvistika (paraverbální aspekty). To jsou ty zvukové projevy, které doprovází řeč a dávají jí skutečný význam.

• Hlasitost a tón: Zda šeptáte, nebo křičíte.
• Rychlost řeči: Nervózní člověk mluví rychleji.
• Pauzy a frázování: Strategické ticho může mít větší váhu než tisíc slov.

Nonverbální komunikace je celý vesmír sám pro sebe. Zahrnuje:

• Kinezika: Pohyby těla, gesta, mimika. Usmějete se, zamračíte, pokrčíte rameny.
• Proxemika: Práce s prostorem a vzdáleností mezi komunikujícími. Jak blízko si někoho pustíte k tělu, definuje váš vztah. Četl jsem o tom v knize E. T. Halla, The Hidden Dimension, myslím v roce 2018.
• Haptika: Komunikace dotekem. Podání ruky, poplácání po zádech. Každý dotek nese informaci.
• Posturologie: Držení těla. Rovná záda signalizují sebevědomí, shrbená nejistotu.

Co je to intrapersonální komunikace?

Intrapersonální komunikace je vnitřní dialog jedince se sebou samým. Zahrnuje symbolické zpracování myšlenek, pocitů a informací, kde osoba vystupuje jako odesílatel i příjemce zprávy současně, generující vnitřní zpětnou vazbu.

Když se řekne intrapersonální komunikace, mluvíme v podstatě o tom fascinujícím mechanismu, který se odehrává v naší hlavě neustále. Není to jen takové to "myslím na něco", ale spíš komplexní vnitřní divadlo, kde jsme režiséry, herci i publikem zároveň. Je to ten moment, kdy si něco v duchu formulujeme, zvažujeme, reagujeme na to a pak třeba tu myšlenku ještě upravíme. Všechno probíhá bez jediného vysloveného slova.

Často si neuvědomujeme, jak moc nás tahle tichá konverzace formuje. Přece jen, naše vnitřní já je takový náš osobní filtr reality. Představte si, že byste nemohli přemýšlet, analyzovat, plánovat – to by byl teprve chaos! Vlastně, je to základ pro veškerou další interpersonální komunikaci. Jak můžeme efektivně mluvit s druhými, když si nejsme jisti, co si vlastně myslíme? To je zrcadlo naší identity.

Kam se intrapersonální komunikace všude propisuje? No, vlastně skoro všude, kam se podíváš, ale tady je pár příkladů:

• Rozhodování: Zvažování pro a proti, když si vybíráš, co si dáš k obědu, nebo jestli změníš práci.
• Sebehodnocení a reflexe: Přemýšlení o vlastních činech, chybách, úspěších. Proč jsem to udělal zrovna takhle? Mohl jsem jinak?
• Plánování: Mentální simulace budoucích událostí, od nákupního seznamu po strategii na život.
• Řešení problémů: Když si v hlavě přehráváš různé scénáře, jak vyřešit nějakou výzvu.
• Tvůrčí procesy: Generování nápadů, skládání hudby, psaní textů. Ta "aha!" chvíle je často výsledkem vnitřního dialogu.

Zajímavé je, že i když se to zdá být jednoduché, ten proces zahrnuje spoustu kognitivních funkcí. Je to jako takový orchestr – paměť, pozornost, jazykové schopnosti, symbolické myšlení, to všechno hraje najednou. A ta zpětná vazba? To není jen "aha, rozumím", ale spíš neustálé ladění a rekalibrace myšlenek. Jako když si v hlavě zkoušíš větu, pak ji přeformuluješ, protože se ti nelíbí, jak zní. Je to neustálý "beta test" našich mentálních obsahů.

Já osobně si myslím, že kvalita naší intrapersonální komunikace dost zásadně ovlivňuje naši duševní pohodu. Když je ten vnitřní dialog kritický, plný pochybností, může to být dost vyčerpávající. Naopak, když si umíme sami se sebou vést konstruktivní debatu, kde je prostor i pro sebesoucit, hned je svět tak nějak příjemnější místo. Je to vlastně takový nejdelší vztah, který kdy budeme mít – vztah sami se sebou. Stojí za to se o něj starat.