Kolik je stupňů retardace?

Konec stupňování: Jak se dnes diagnostikuje mentální postižení?

Pojem “stupně retardace” je dnes v odborných kruzích již zastaralý a nahrazený modernějším a citlivějším přístupem k diagnostice mentálního postižení. Dříve se používaly termíny jako imbecilita a idiocie, kategorizující postižení dle stupnice IQ – imbecilita zahrnovala středně těžké (IQ 35-49) a těžké (IQ 20-34) postižení, zatímco idiocie označovala hluboké postižení (IQ <19). Tyto kategorizace však zjednodušovaly komplexní realitu a nebraly v úvahu individuální potřeby a schopnosti jedince.

Dnešní přístup je diametrálně odlišný. Namísto zaměření se na kvantitativní měření IQ a škatulkování do předem definovaných kategorií se klade důraz na popisnou diagnostiku. To znamená, že se odborníci zaměřují na komplexní zhodnocení individuálních silných a slabých stránek jednotlivce. Zohledňuje se celá škála faktorů, jako je například:

• Adaptivní chování: Schopnost zvládat každodenní úkony a situace, jako je osobní hygiena, sociální interakce, samostatnost v domácnosti apod.
• Kognitivní funkce: Schopnosti v oblasti paměti, pozornosti, řeči, myšlení a řešení problémů.
• Sociální a emocionální vývoj: Schopnost budovat a udržovat vztahy, regulovat emoce a zvládat stres.
• Fyzický vývoj: Zdravotní stav a pohybové schopnosti.

Díky tomuto komplexnímu přístupu je možné lépe pochopit individuální potřeby jedince a vytvořit pro něj co nejvhodnější podpůrný systém. To zahrnuje individuální vzdělávací plány, rehabilitační programy a sociální služby šité na míru.

Místo otázky “kolik je stupňů retardace?” je dnes klíčovější otázka: “Jaké jsou individuální potřeby daného jedince a jak mu můžeme nejlépe pomoci dosáhnout jeho maximálního potenciálu?”

I když se dříve používalo rozdělení na lehké, středně těžké a těžké postižení, toto dělení je spíše orientační a neslouží jako striktní klasifikace. Děti s lehčím stupněm postižení se dnes často integrují do běžných škol s podporou speciálního pedagoga, zatímco ti s těžším postižením mohou navštěvovat speciální školy a centra s individuálním přístupem. Důležité je zdůraznit, že každý člověk s mentálním postižením je jedinečný a jeho potřeby se mohou v průběhu života měnit. Cílem je poskytnout mu podporu, která mu umožní žít co nejplnohodnotnější život.